III./C
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
28. Výroky tímto stanoviskem překonávaných nálezů se omezily (krom rozporu s Úmluvou, viz výše) na konstatování rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto nálezy jsou nicméně argumentačně vystavěny na východiscích nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), který (byť za jiné situace) shledal v nenařízení veřejného zasedání i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinými slovy, z odůvodnění překonávaných nálezů je patrné, že tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny konstatované ve výroku mělo být důsledkem shledaného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
29. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:
"Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."
30. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny:
"Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem."
31. Ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky:
"Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně."
32. Ačkoli Listina výslovně umožňuje zákonodárci stanovit výjimku pouze z práva na veřejné projednání věci, Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.) uvedl, že čl. 38 odst. 2 Listiny je potřeba interpretovat společně s čl. 96 odst. 2 Ústavy (který umožňuje výjimku i ze zásady ústnosti). Konstatoval tehdy, že "výraz 'jeho věc' je nutno vykládat tak, že Listina požaduje, aby každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, měl možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se k všem prováděným důkazům a aby soud o 'jeho věci' jednal v jeho přítomnosti a veřejně, pokud zákon ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy nestanoví výjimku, což je však možné jen u zásady ústnosti a veřejnosti".
33. V souladu s tímto výkladem Ústavní soud zásadně považuje za ústavně konformní projednání opravných prostředků v neveřejných zasedáních bez přítomnosti účastníků řízení, má-li takový postup patřičnou oporu v zákoně. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02 ze dne 28. 5. 2002 (ST 15/26 SbNU 375) proto plénum Ústavního soudu např. zaujalo právní názor [překonávajíc tím nález sp. zn. II. ÚS 180/96 ze dne 18. 6. 1997 (N 80/8 SbNU 257)], že "[je] věcí úvahy [Nejvyššího soudu], zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání", přičemž "Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat".
34. Výklad Ústavního soudu, podle něhož může být o opravných prostředcích rozhodováno v neveřejných zasedáních bez přítomnosti účastníků řízení, je založen na dvou základních východiscích. Zaprvé, že účastníci mají možnost, aby jejich věc byla projednána ústně, veřejně a za jejich přítomnosti již v předcházejících fázích řízení (typicky před nalézacím, případně i odvolacím soudem; stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02), což odpovídá i dlouhodobé praxi Ústavního soudu, jenž hodnotí řízení před obecnými soudy, byť proběhlo před několika stupni soudní soustavy, jako celek (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3311/15 ze dne 25. 11. 2015).
35. Zadruhé pak ústavní konformita projednání opravných prostředků v neveřejných zasedáních plyne z jejich povahy, neboť jsou obvykle zaměřeny na posouzení právních otázek. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem nalézacích soudů a instančně nadřízený soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází, pokud sám dokazování nezopakuje, případně nedoplní [srov. § 259 odst. 3 trestního řádu nebo § 213 občanského soudního řádu; srov. i nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 či sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175)] - k takovému přehodnocení skutkového stavu ovšem dochází za přítomnosti účastníků řízení, pakliže se tohoto práva nevzdají [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143)]. Nadřízený soud může věc také vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování [§ 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu či § 219a odst. 2 občanského soudního řádu], k němuž následně dochází také za přítomnosti účastníků.
36. Není žádný důvod, proč by právě uvedené nemělo platit i pro řízení o návrhu na obnovu trestních řízení. Prvně je potřeba znovu připomenout, že se v něm nerozhoduje o vině a trestu (ani o zbavení osobní svobody). K tomu došlo již v předcházejícím řízení, v němž byl obžalovaný pravomocně odsouzen. Je pravda, jak uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10, že obnovovací řízení je v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající ve věci samé. Z toho vyplývá to, že dokazování v něm prováděné s cílem zjistit, zda tu jsou tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti dle § 278 odst. 1 trestního řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů a zásadám ústnosti a bezprostřednosti a že důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter. To však logicky platí pro tu fázi řízení, v níž k provádění důkazů skutečně dochází, resp. pro situace, kdy soud druhého stupně na základě zopakování či doplnění dokazování učiní odlišné skutkové závěry (srov. § 259 odst. 3 trestního řádu).
37. I v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení leží těžiště dokazování před soudem prvního stupně, který zásadně rozhoduje ve veřejném zasedání. V něm má odsouzený možnost být přítomen projednání své věci (kterou ostatně měl již před nalézacím a odvolacím soudem v původním řízení) a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Není samozřejmě vyloučeno, že i stížnostní soud se rozhodne provést dokazování a podstatným způsobem přehodnotí nalézacím soudem zjištěný skutkový stav. Ovšem pokud soud prvního stupně návrh na obnovu řízení zamítne a stížnostní soud se s jeho hodnocením ztotožní, k přehodnocování důkazů či doplnění dokazování obvykle vůbec nedochází (viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 1576/17). Za takové situace není právo odsouzeného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům konáním neveřejného zasedání vůbec dotčeno (na čemž nic nemění, obeznámí-li se stížnostní soud s obsahem spisu vedeného v dané trestní věci, s obsahem trestního spisu se ostatně běžně seznamuje také Ústavní soud, aniž by za tímto účelem konal ústní jednání; usnesení sp. zn. III. ÚS 1576/17), přičemž právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti bylo naplněno již před nalézacím soudem [srov. i nález sp. zn. II. ÚS 2307/15 ze dne 1. 12. 2015 (N 203/79 SbNU 305); v něm Ústavní soud v postupu stížnostního soudu, který v řízení o žádosti o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody doplnil v neveřejném zasedání dokazování, na základě čehož pak rozhodl odlišně od soudu prvního stupně, shledal porušení práva vyjádřit se k prováděným důkazům; Ústavní soud nicméně nekonstatoval porušení práva na veřejné projednání věci, naopak uvedl, že diskuze nad tím, co ovlivňuje rozhodnutí soudu, nemusí mít nutně ústní charakter],
38. Překonávané nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 svou argumentaci stavějí na nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10, z něhož dovodily, že na řízení o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení je nutno aplikovat ustanovení trestního řádu dopadající na řízení o odvolání (bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16). V neveřejném zasedání tak podle nich lze o stížnosti rozhodnout jen v případech, kdy by bylo možno v neveřejném zasedání rozhodnout o odvolání. Nic takového ovšem nález sp. zn. III. ÚS 608/10 netvrdí.
39. Citovaný nález totiž prvně konstatoval, že na řízení o stížnosti proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení "je třeba přiměřeně aplikovat závěry ohledně práva na přítomnost ujednání a práva vyjádřit se k prováděným důkazům, k nimž Ústavní soud dospěl ve svých nálezech týkajících se obviněných v trestním řízení, včetně řízení před odvolacím soudem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)], v nálezech týkajících se rozhodování obecných soudů o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody [sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357), II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143), I. ÚS 1756/08 ze dne 24. 11. 2008 (N 200/51 SbNU 439), I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367)], případně v nálezech ohledně práva na přítomnost u jednání v civilním řízení [např. sp. zn. I. ÚS 1537/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 9/56 SbNU 91), IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3)]". Odkazované nálezy se přitom zabývají situacemi, kdy soud druhého stupně znemožnil obžalovanému účast na nařízeném veřejném zasedání, na němž mu nadto zpřísnil trest (sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010), kdy doplnil v neveřejném zasedání dokazování a dospěl k novým skutkovým a právním závěrům (sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 a sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009), kdy se nezabýval námitkami uplatněnými ve stížnosti (sp. zn. I. ÚS 1756/08 ze dne 24. 11. 2008), kdy - v civilním řízení - rozhodl bez nařízení jednání v rozporu se zákonem (sp. zn. I. ÚS 1537/09 ze dne 19. 1. 2010), resp. kdy se účastník - opět v civilním řízení - nemohl vyjádřit k argumentům protistrany (sp. zn. IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009).
40. V nálezu sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (na nějž nález sp. zn. III. ÚS 608/10 také odkazuje) pak Ústavní soud dokonce konstatoval (za situace, kdy odsouzený vlastní vinou zmeškal veřejné zasedání v řízení o změně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný): "Zmeškání veřejného zasedání před soudem prvního stupně pak nelze dohánět v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Námitka, že o stížnosti bylo krajským soudem rozhodováno v neveřejném zasedání, v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, se proto v daném kontextu nejeví jako případná, neboť stěžovatel se sám možnosti projednání věci ve své přítomnosti u nalézacího soudu zbavil; přitom právě v řízení před nalézacím soudem, při dokazování, má požadavek přítomnosti odsouzeného při zasedání svůj primární účel, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Jinými slovy, dle Ústavního soudu i v řízení o přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný postačí konání veřejného zasedání na prvním stupni, a to dokonce i v případě, že se odsouzený tohoto zasedání vlastní vinou nezúčastnil.
41. Z citované věty nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) tedy závěr učiněný nyní překonávanými nálezy dovodit nelze. Nelze tak učinit ani z té části nálezu, v níž Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter řízení o obnově řízení "rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle § 286 odst. 3 trestního řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci (srov. § 259 odst. 3, § 263 odst. 7 trestního řádu)". Nález zde totiž výslovně zdůrazňuje, že hovoří o provádění dokazování, a odkazuje na ta ustanovení trestního řádu, která řeší, za jakých podmínek může odvolací soud učinit jiná skutková zjištění.
42. Nálezy sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 se tudíž ocitly v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k právům zaručeným čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
43. V souladu s ní nezbývá než uzavřít, že stížnostní soud zásadně nemusí k projednání stížnosti proti rozhodnutí, kterým byl pro nedůvodnost zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nařídit veřejné zasedání. S ohledem na ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům to však platí pouze tehdy, nepřehodnotí-li nalézacím soudem zjištěný skutkový stav způsobem ovlivňujícím jeho právní závěry a nezopakuje-li, resp. nedoplní-li dokazování provedené před nalézacím soudem, případně v rámci původního trestního řízení.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Tomáš Lichovník a David Uhlíř.
******************************************************************