III./A
Zákonná úprava
21. Trestní řád rozeznává čtyři základní formy soudního zasedání. Hlavní líčení (§ 196 a násl.), veřejné zasedání (§ 232 a násl.), neveřejné zasedání (§ 240 a násl.) a vazební zasedání (§ 73d). Dle § 240 trestního řádu rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání. To nevylučuje, aby zákon v některých případech výslovně uvedl, že formou zasedání je či může být neveřejné zasedání (např. § 263 odst. 1 trestního řádu).
22. Dle § 286 odst. 1 trestního řádu rozhoduje soud o návrhu na obnovu řízení ve veřejném zasedání, a to s výjimkami uvedenými v § 286 odst. 2 trestního řádu, za jejichž naplnění lze rozhodnout i v neveřejném zasedání. Dle § 286 odst. 3 trestního řádu je proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Hlava sedmá trestního řádu (§ 141 a násl.), upravující řízení o stížnosti, žádnou formu rozhodování soudu nestanoví. V souladu s § 240 trestního řádu tak stížnostní soud rozhoduje zásadně v neveřejném zasedání, což dopadá i na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, kterým byl pro nedůvodnost zamítnut návrh na obnovu řízení. Zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova řízení, v neveřejném zasedání je tedy v souladu se zákonem.
23. I postup soudů souladný se zákonem může nicméně být v rozporu se základními právy účastníků řízení. Plénum Ústavního soudu se proto zaměřilo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, z nichž podle nálezů sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 plyne povinnost stížnostního soudu rozhodovat v řízení o návrhu na obnovu řízení ve veřejném zasedání.