I.
Důvody předložení stanoviska
1. Dne 3. 1. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 38/18 a jíž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 46 T 3/2015-1543 ze dne 17. 7. 2017 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 100/2017 ze dne 20. 10. 2017.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení, v rámci kterého byl stěžovatel rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1458/2015-61 ze dne 25. 5. 2015 shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle ustanovení § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Svůj návrh stěžovatel odůvodňoval změnou vlastní výpovědi stran motivů svého jednání.
3. Městský soud v Praze stěžovatelův návrh projednal ve veřejném zasedání a jako nedůvodný jej ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Dle nalézacího soudu změna stěžovatelovy výpovědi nemění nic na tom, jakého trestného činu se dopustil a jakým způsobem. Při rozhodování o vině soud v původním řízení údajně nevyšel jen ze stěžovatelovy výpovědi, ale i z jiných důkazů, které s doznáním korespondovaly. Městský soud také vysvětlil, proč změně výpovědi stěžovatele neuvěřil, s tím, že změna postoje nastala, až když si uvědomil, že činy, kterými se dříve honosil, byly v souladu se zákonem potrestány.
4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud se mimo jiné ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, že stěžovatelova vina byla prokázána i jinými důkazy než jeho výpovědí. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá i to, že stížnostní soud měl nařídit veřejné zasedání.
5. Čtvrtý senát Ústavního soudu zastává právní názor, že postup stížnostního soudu spočívající v nenařízení veřejného zasedání - v případě, kdy nepřehodnocuje nalézacím soudem zjištěný stav - je v souladu se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy. Tím se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 175/82 SbNU 705) a sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017. Nezbylo mu proto než postupovat podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a předložit tuto otázku k posouzení plénu.
6. Ačkoli je v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1576/17 ze dne 5. 9. 2017 (dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) obsažen názor, že nález sp. zn. I. ÚS 1377/16 dopadá jen na situace, kdy stížnostní soud provádí dokazování (k čemuž ve věci, z níž návrh na přijetí stanoviska vzešel, nedošlo), dle názoru čtvrtého senátu jej takto interpretovat nelze. To samé pak platí i o nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17. Ani jeden z nálezů své závěry tímto způsobem neomezuje, přičemž z jejich narativních částí ani nelze jednoznačně dovodit, že by v tehdy posuzovaných případech stížnostní soudy prováděly dokazování (tím spíše, že provedly dokazování jdoucí nad rámec dokazování provedeného před soudem prvního stupně, případně že provedené důkazy oproti soudu prvního stupně přehodnotily).