Článek V.
Hledíc k tomu, že vláda rakouská a maďarská,
s jedné strany daly vůči Likvidaci souhlas ku svrchu zmíněným koncesím (viz §§ I, II, III a IV),
a že s druhé strany přijaly nižší procento nežli Italie, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československo, spokojivše se s rozdělovacím klíčem uvedeným v článku VI.,
prohlásilo pět posléze jmenovaných států, že se své strany souhlasí, aby likvidátoři zprostili Rakousko a Maďarsko všech závazků bývalé a nynější vlády rakouské a uherské vůči Likvidaci anebo vůči jim samým jako majitelům bankovek vydaných před nebo po 27. říjnu 1918.
Toto zproštění závazků je podmíněno provedením této dohody Rakouskem a Maďarskem.
Italie, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců, Československo a Rakousko prohlašují, že se vzdávají pohledávky za správou maďarského státu za zůstatek škod, způsobených bance vládou sovětů, jen potud, pokud na nižádném z těchto států nebude požadováno, ani přímo Maďarskem, ani nepřímo úřadem nebo nějakou komisí, placení bankovek sebraných některým z těchto států jakýmkoli způsobem a z jakékoliv příčiny na území maďarském.
Likvidátoři mají právo zadržeti a uzavříti část titrů vlády maďarské, odpovídající výši pohledávky až do té doby, kdy budou míti jistotu, že žádný nárok nebude moci býti vznesen vůči některému ze států podpisujících z důvodů svrchu zmíněných.
Nebude-li tato sporná otázka do konce likvidace upravena, budou míti likvidátoři právo odevzdati titry s připomínkou shora uvedeného ustanovení do rukou třetí osoby nebo úřadu.
Vláda rakouská a maďarská prohlašují, že nepovedou sporu proti Rakousko-uherské bance v likvidaci, který by mohl vzniknouti při upravování záležitostí podle smluv, které uzavřely jednak mezi sebou, jednak s rakouským neb maďarským oddělením (»Österreichische« a »Ungarische Geschäftsführungen«) banky Rakousko-uherské.