§ 2.
(1) Zaměstnanec má za dobu pracovního (služebního) volna, poskytnutého mu podle § 1, vůči svému zaměstnavateli nárok na veškeré pracovní (služební) požitky, jako kdyby po tuto dobu pro něho pracoval, jestliže svým uvolněním nezameškal v jednom kalendářním týdnu více než 8 pracovních hodin nebo jestliže nahradil podle dohody se zaměstnavatelem zvýšeným výkonem zameškanou pracovní dobu. Nahrazuje-li takto zaměstnanec zameškanou pracovní dobu náhradní prací mimo normální pracovní dobu, nepříslušejí mu za tuto práci případné příplatky za práci přes čas, práci noční, nedělní a sváteční.
(2) Státní a jiní veřejní zaměstnanci s výjimkou těch, kteří jsou zaměstnáni v závodech, ústavech a zařízeních, jež převahou nemají plniti úkoly správní, mají za dobu pracovního (služebního) volna, poskytnutého jim podle § 1, nárok na veškeré pracovní (služební) požitky, i když svým uvolněním zameškali v jednom kalendářním týdnu více než 8 pracovních hodin; jsou však povinni podle svých sil zameškanou pracovní dobu nahraditi. Ustanovení odstavce 1, poslední věty platí obdobně.
(3) Srážky poměrné části mzdy (platu) za celou pracovní dobu zameškanou uvolněním podle § 1, pokud jsou podle odstavce 1 přípustné, musejí býti provedeny nejpozději ve druhém výplatním termínu poté, kdy zaměstnanci bylo poskytnuto pracovní (služební) volno, jinak oprávnění k provedení srážky zaniká.
(4) Poměrná část mzdy (platu), stanovené jinak než podle hodin, dnů nebo delších časových období, se vypočítá podle průměrného výdělku za poslední předcházející mzdové zúčtovací (platové) období.