§ 45
(1) Státní zaměstnanec může být na dobu nezbytně nutnou vyslán na služební cestu, a to i bez svého souhlasu. Při vyslání na služební cestu se určí místo nástupu, místo cíle a místo ukončení služební cesty, doba trvání a způsob dopravy a ubytování; mohou se též určit další podmínky služební cesty.
(2) Při vyslání na služební cestu na území jiného státu přesahující dobu 4 po sobě jdoucích týdnů je služební orgán povinen předem písemně informovat státního zaměstnance o měně, ve které mu bude vyplácen plat, o peněžitém nebo věcném plnění poskytovaném služebním úřadem v souvislosti s výkonem služby a o tom, zda a za jakých podmínek je zajištěn návrat státního zaměstnance. Ustanovení § 30a odst. 3 a 4 se použijí obdobně.
(3) Při vyslání na služební cestu musí být přihlédnuto ke zdravotnímu a osobnímu stavu státního zaměstnance a k jeho rodinným poměrům.
(4) Těhotná státní zaměstnankyně, státní zaměstnankyně nebo státní zaměstnanec se zdravotním postižením nebo se závažným zdravotním důvodem a státní zaměstnankyně nebo státní zaměstnanec pečující o dítě, které dosud nedokončilo první stupeň základní školy, smějí být vysláni na služební cestu jen se svým souhlasem; to platí obdobně i pro osamělou státní zaměstnankyni a osamělého státního zaměstnance, kteří pečují o dítě, které dosud nedosáhlo věku 15 let, jakož i pro státního zaměstnance, který pečuje o osobu blízkou, která potřebuje značnou péči nebo pomoc ze závažného zdravotního důvodu. Státní zaměstnanec na výzvu služebního orgánu předloží potvrzení od ošetřujícího lékaře osoby blízké, že osoba blízká, o niž státní zaměstnanec pečuje, takovou péči nebo pomoc potřebuje.