Vrácení náhrad
(1) Byl-li předmět, jejž vývozce vyvezl do ciziny, ještě v tomtéž splátkovém období vrácen (zpět dovezen) do tuzemska k disposici vývozcově, nemá vývozce u tohoto předmětu nárok na včítání podle § 22, odst. 7, 8 a 10 zákona.
(2) Byly-li vývoz předmětu do ciziny a jeho zpětný dovoz do tuzemska uskutečněny v různých splátkových obdobích (na př. vývoz v posledním čtvrtletí 1946, zpětný dovoz do tuzemska ve druhém čtvrtletí 1947), jest vývozce povinen náhradu, kterou si již předběžně odečetl podle § 22, odst. 7 zákona, vrátiti tímto způsobem:
1. náhradu, která připadá na předmět dovezený zpět do tuzemska, odečte od náhrad, na něž má podle § 22 zákona nárok za kalendářní rok, ve kterém předmět dovezl zpět do tuzemska;
2. nelze-li použíti způsobu, uvedeného pod č. 1, jest vývozce povinen vrátiti náhradu v hotovosti (odstavec 3).
(3) Vývozce je povinen vrátiti náhradu v hotovosti (odstavec 2, č. 2) formou platby na daň z obratu za ono splátkové období, v němž předmět dovezl zpět do tuzemska; náhrada, kterou jest takto vrátiti, má povahu daně z obratu a platí tudíž obdobně pro její placení, vyměření, zajištění a vymáhání, promlčení a pro ručení za ni příslušná ustanovení o dani z obratu.
(4) Vývozce je povinen vyznačiti ve zvláštní příloze k přiznání k dani z obratu částky náhrady, které je povinen vrátiti za daňové období, jehož se přiznání týká.
(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 platí též v případě, kdy byla do tuzemska vrácena (dovezena zpět) pouze část vyvezeného předmětu nebo jeho obal, dále v případech vrácení všeobecné náhrady při vývozu podle čl. 30, odst. 2, druhé věty.