V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud předně posoudil, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené procesní předpoklady k projednání návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Návrh zjevně splňuje veškeré formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
20. Stěžejní otázka v souvislosti s posouzením procesních předpokladů návrhu se týká samotného návrhového oprávnění navrhovatele. Ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stanoví, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto článku dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Uvedená podmínka návrhového oprávnění je splněna, jestliže jde o zákon nebo jeho ustanovení, jehož použití má být v dané věci bezprostřední či nevyhnutelné [usnesení ze dne 23. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (U 39/20 SbNU 353)] a jehož existence současně překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku [například nález ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), bod 26; nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 18].
21. Navrhovatel podal návrh na zrušení napadeného ustanovení v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudu vydaného vyšší soudní úřednicí, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, k jejímuž nařízení došlo na základě rozhodnutí soudu. Napadené ustanovení vymezuje oprávnění vyššího soudního úředníka provádět v občanském soudním řízení nebo v soudním řízení správním úkony soudu prvního stupně. Zároveň stanoví výčet úkonů, v jejichž případě se toto oprávnění neuplatní. Žádná z těchto výjimek ovšem nedopadá na úkon soudu prvního stupně spočívající v navrhovatelem přezkoumávaném rozhodnutí. Přestože tedy navrhovatel nebrojí proti oprávnění vyššího soudního úředníka provádět úkony soudu prvního stupně obecně, neústavnost napadeného ustanovení jako celku shledává v tom, že ačkoli jde o komplexní zákonnou úpravu uvedeného oprávnění, její součástí není výjimka z tohoto oprávnění vztahující se právě na rozhodování o návrhu na zastavení exekuce, k jejímuž nařízení došlo na základě rozhodnutí soudu.
22. Ústavní soud podotýká, že neústavnost zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení může vyplynout i z nedostatečné úpravy určitého právního institutu nebo jeho součásti (opomenutí zákonodárce), jestliže tato skutečnost znemožňuje, byť jen v některých případech, jejich ústavně konformní použití. Nemůže-li k odstranění takovéto neústavnosti dojít zrušením pouze částí právní úpravy předmětného právního institutu, pak závěr o neústavnosti dopadá na tuto úpravu jako celek. V tomto ohledu lze poukázat na řadu případů z rozhodovací praxe Ústavního soudu. Například důvod zrušení celé zákonné úpravy správního soudnictví podle někdejší části páté občanského soudního řádu spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že tato úprava neobsahovala dostatečné záruky soudní ochrany jednotlivců proti rozhodnutím či jiným zásahům orgánů veřejné moci [nález ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.)]. V jiných případech Ústavní soud zrušil vymezení účastníků kolaudačního řízení podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť toto postavení nebylo přiznáno některým osobám, jejichž práva a povinnosti mohla být kolaudačním rozhodnutím dotčena [nález ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 2/99 (N 42/17 SbNU 295; 95/2000 Sb.)], nebo ustanovení o úhradě hotových výdajů a odměně insolvenčního správce, která neřešila tuto úhradu v případech, kdy majetek podstaty nepostačoval k úhradě nákladů konkursu [nález ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)], nebo úpravu oprávnění rozhodovat o stížnostech proti usnesením v trestním řízení, která neumožňovala, aby bylo o takovéto stížnosti proti rozhodnutí o pořádkové pokutě rozhodováno soudem [nález ze dne 30. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.)]. Pro všechny tyto případy platí, že i když jednotlivé části zrušené zákonné úpravy samy o sobě (mimo kontext dané právní úpravy) nemusely být neústavní, odstranění zjištěné neústavnosti nebylo možné provést bez pozitivního zásahu ze strany zákonodárce. Ústavní soud naopak neměl jinou možnost než uvedené zákonné úpravy zrušit. Ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy mu umožňuje rozhodnout jen o zrušení zákona, nikoli o jeho změně či doplnění [usnesení ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. II. ÚS 272/98 (U 42/11 SbNU 323)].
23. Spočívá-li neústavnost zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, která brání v konkrétní věci dosáhnout ústavně konformního výsledku soudního řízení, v nedostatečné úpravě určitého právního institutu nebo jeho součásti, pak je obecný soud oprávněn podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení této úpravy jako celku. Na úrovni zákona je totiž tato úprava jako celek vyjádřením právní normy, jež působí vytýkaný neústavní následek. V této logice Ústavní soud přistoupil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 k přezkumu a zrušení celého § 11 zákona o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném do 31. 12. 2013. I tehdy byla konstrukce tohoto ustanovení obdobná, přičemž neústavnost spočívající v chybějící výjimce z vymezení oprávnění vyšších soudních úředníků - tenkrát pro rozhodování o námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu - nemohla být odstraněna zrušením toliko části tohoto ustanovení.
24. V nyní posuzované věci navrhovatel napadá § 11 zákona o vyšších soudních úřednících z důvodu, že toto ustanovení nevylučuje z úkonů soudu prvního stupně, k nimž je oprávněn vyšší soudní úředník, rozhodnutí soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu povinné na zastavení exekuce k vymožení peněžitého plnění nařízené na základě rozhodnutí soudu. Zatímco vyhovující nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 31/10 byl odůvodněn absencí výjimky z oprávnění vyššího soudního úředníka, pod kterou by bylo možné podřadit určité rozhodnutí, napadené ustanovení v písmenu g) rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí k vymožení peněžitého plnění mezi výjimky řadí. Platí přitom, že tato výjimka se podle § 52 odst. 1 exekučního řádu a § 38a občanského soudního řádu použije i na rozhodování o zastavení exekuce. Pro použití uvedené výjimky ovšem musí být splněny další zákonem stanovené podmínky, a to, že exekučním titulem je exekutorský zápis nebo notářský zápis a zároveň návrh na zastavení nepodal oprávněný ani soudní exekutor, popřípadě bylo-li proti návrhu podáno odvolání. Tyto podmínky jsou v napadeném ustanovení výslovně vyjádřeny.
25. Posouzení ústavnosti napadeného ustanovení jako celku by mělo ve věci rozhodované navrhovatelem význam jen v případě, že by zákon nestanovil ve vztahu k oprávnění vyššího soudního úředníka činit úkony soudu prvního stupně výjimku, pod kterou by bylo možné podřadit rozhodování o zastavení exekuce. Takováto výjimka ale v napadeném ustanovení obsažena je. Důvod, pro který se v posuzované věci neuplatní vyloučení oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o zastavení exekuce, spočívá až v nesplnění jedné z podmínek této výjimky, která je vyjádřena slovy "je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis". Má-li důvod neústavnosti napadeného ustanovení spočívat v tom, že tato podmínka nepřípustně zužuje předmětnou výjimku, pak lze jeho odstranění dosáhnout již zrušením uvedené části napadeného ustanovení.
26. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že zákonným vyjádřením právní normy, která má být navrhovatelem použita a jejíž neústavnost je jím tvrzena, je pouze část § 11 písm. g) zákona o vyšších soudních úřednících vyjádřená slovy "je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis". Právě tato část napadeného ustanovení brání navrhovateli, aby ve věci rozhodl tak, že vyšší soudní úředník nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení exekuce. Zrušení celého napadeného ustanovení proto není nezbytné. Ve zbylé části návrhu nebyla splněna podmínka použití zákona při řešení věci podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, v důsledku čehož navrhovatel nebyl oprávněn jej podat. Zbývá dodat, že v rozsahu, ve kterém byl návrh na zrušení napadeného ustanovení podán oprávněným navrhovatelem, nešlo o návrh nepřípustný ani nebyl dán důvod pro zastavení řízení o něm.