§ 1
(1) Uplatní-li se nárok, který se promlčel před 1. lednem 1946, soudně do jednoho roku ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, nepřihlédne soud k námitce promlčení, nebyl-li nárok uplatněn včas z důvodu tlaku okupace anebo národní, rasové nebo politické persekuce, zejména proto, že věřitel nebo dlužník byl pro některý z těchto důvodů nepřítomen anebo zbaven osobní svobody nebo práva nakládati se svým majetkem. Stejně platí o nárocích, které se promlčely po 1. lednu 1946, jestliže překážky, které bránily včasnému uplatnění nároku, pominuly teprve po uplynutí promlčecí doby.
(2) V případech, kdy překážky, které bránily včasnému uplatnění nároku, pominuly teprve po dni, kdy tento zákon nabude účinnosti, počítá se roční lhůta stanovená v odstavci 1 teprve ode dne, kdy ony překážky pominuly.
(3) Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně o ztrátě nároku nastalé uplynutím jiných lhůt, které jsou zákonem nebo právním jednáním stanoveny pro nastoupení pořadu práva nebo pro jiné uplatnění práv v soudním řízení, s výjimkou lhůt tohoto druhu, určených v § 28, odst. 1, větě druhé a v § 29, odst. 2, větě druhé zákona ze dne 3. července 1934, č. 145 Sb., o pojistné smlouvě.
(4) Uplatnění nároku není na překážku pravomocné rozhodnutí, že nárok zanikl proto, že nebyl včas uplatněn.