§ 259.
(1) Daňová povinnost a daňový nárok vzniká okamžikem, kdy u podmětu nebo předmětu vznikly skutečnosti, tuto povinnost nebo nárok podle zákona zakládající; kdy tak jest a jaké právní následky vznikají, stanoví zákon.
(2) Zásadě v odstavci 1 zmíněné není na překážku, je-li nutno určité osobě daňovou povinnost podle obsahu, času a místa správním aktem vyměření daně zevrubněji, zejména číselně stanoviti, anebo vybírá-li se daň osobou třetí, dále okolnost, že se daň předpisuje na berní rok následující po kalendářním roce, v němž daňová povinnost a daňový nárok vznikly.
(3) Jakmile jest výše daně určita, hradí ji osoby jí povinné jako svůj daňový dluh; tomuto dluhu odpovídá na straně státu daňová pohledávka. Daňový dluh, pokud se týče daňová pohledávka vzniká též, nebyly-li daňové splátky podle § 269 úplně a včas zaplaceny.
(4) Daňový dluh a daňová pohledávka zahrnuje: vlastní daň, přirážky a příslušenství. Výše daňového dluhu se řídí výší neuhrazeného předpisu daně s přirážkami a příslušenstvím nebo náhrady útrat podle § 338, pokud se týče výší neuhrazených daňových splátek podle § 269.
(5) Přirážky zahrnují jakékoliv přirážky ku přímým daním vybírané; ku příslušenství náleží: poplatek z prodlení (§ 271) a náhrada nákladů upomínacích a exekučních (§ 404).