III.
Ústavní soud poté, co zjistil, že požadavek vzdělání na právnické fakultě pro činnost v advokacii je v zákoně České národní rady č. 128/1990 Sb. jednoznačný a formálněprávně nenapadnutelný, zvážil, zda vzdělání na Fakultě Veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti je, či není také obsahově (tj. materiálněprávně) shodné se vzděláním na právnické fakultě a zda nejde o nerovné hodnocení rovného, neboť to by odporovalo myšlence materiálního právního státu.
Z hlediska stěžovatelem namítané paralely právnického vzdělání na právnických fakultách a na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti je třeba ozřejmit její genezi.
1. Již v průběhu 60. let sílily tendence ke zvýšení vzdělání pracovníků v rezortu Ministerstva vnitra. Požadavek vyšší kvalifikace byl sice zprvu realizován různými kurzy právnických fakult pro pracovníky tohoto rezortu, ve druhé polovině 60. let však již i v rámci dálkového studia na právnické fakultě, svým rozsahem a svými požadavky již blízkého nárokům na posluchače řádného studia.
2. Tento proces směřující k rovnohodnotnému právnickému vzdělání se však po ruské invazi v době tzv. "normalizace" centrálně-byrokratického modelu řízení společnosti zřejmě rozcházel s nároky, které kladla mocenská centrála na kvalifikaci výkonných aparátů. Zákonné opatření Federálního shromáždění č. 107/1973 Sb., o zřízení Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, se stalo výrazem jiných, resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky v rezortu Ministerstva vnitra než těch, které mohly být realizovány řádným globálním a univerzálním právnickým studiem. Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti se stala oproti právnickým fakultám jakousi rezortní vysokou školou.
3. Její zřízení nebylo přitom chápáno jako náhrada právnické fakulty, protože kromě absolventů Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti a těch, kteří z těch či oněch důvodů v rezortu Ministerstva vnitra nepotřebovali vysokoškolské anebo dokonce vůbec žádné vzdělání, přicházeli do tohoto rezortu i nadále též absolventi právnických fakult. Absolvování právnické fakulty zůstalo potřebným předpokladem pro taková pracovní místa v rezortu, jež svou povahou vyžadovala spíše univerzální právnické vzdělání (např. v civilně-správním úseku).
4. Nově zřízená Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti se naproti tomu stala prostředkem ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale rezortně-specifické. Vychovávala pracovníky k úkolům vyplývajícím z poslání Ministerstva vnitra. Česká advokátní komora při zkoumání odborných předpokladů stěžovatele zjistila z jeho diplomu, že získal na Fakultě Veřejné bezpečnosti kvalifikaci v oboru právně-bezpečnostním. Z vysvědčení o státní závěrečné zkoušce pak vyplynulo, že tato zkouška byla zaměřena kromě obecné teorie státu a práva na marxismus-leninismus, trestní právo a na kriminalistiku a veřejnou pořádkovou činnost Veřejné bezpečnosti, nikoli však na další právní obory, z nichž musel vykonat zkoušky student právnické fakulty (zejména též obory občanského a hospodářského práva).
Vzhledem k tomu, že vyučované obory se kryly s výukou na právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky, jakož i studijní požadavky byly vedeny cílovými představami, jež se také lišily od profilace univerzálních právníků, Ústavní soud nemůže než dospět k závěru, že navrhovatel jako absolvent Fakulty Veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti nejen formálně, ale ani materiálně-právně nevyhovuje nárokům stanoveným v § 3 odst. 1 písm. b) a v § 30 písm. b) zákona České národní rady č. 128/1990 Sb.
Ústavní soud se přitom opírá o obsahová zjištění vyjádřená ve stanovisku Nejvyššího soudu pod Plsn 1/95, v němž se uvádí zejména, že od vzniku Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti až do jejího zrušení byly zřízeny na této škole různé fakulty: Fakulta Veřejné bezpečnosti, Fakulta Státní bezpečnosti, Fakulta ochrany státních hranic a Fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou fakultou poskytující univerzální právní vzdělání ve všech oborech práva. Ze stanovených oborů na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti a z učebních plánů této školy je zřejmé, že sice poskytovala též určité vzdělání v některých odvětvích práva, ale její zaměření bylo odlišné od právnických fakult a odpovídalo specifickým požadavkům na výuku tehdejších příslušníků bývalého Sboru národní bezpečnosti.
5. Ani skutečnost, že navrhovatel později složil rigorózní zkoušku a získal titul doktora práv, nemůže nahradit právnické vzdělání na právnické fakultě, a to proto, že rigorózní zkouška se provádí pouze v určitém vybraném oboru a nemá univerzálně-právní povahu. Mohlo by se namítnout, že ani na právnických fakultách nebylo předpokladem pro udělení titulu JUDr. složení dodatečné rigorózní zkoušky ze všech právních oborů, takže když např. v roce 1971 absolvoval student právnickou fakultu závěrečnou zkouškou směru justičního, nebyl např. zkoušen z práva hospodářského apod. Na rozdíl od absolventa Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti však již předtím musel absolvovat právnické studium ve všech jeho oborech a vykonat všechny předepsané zkoušky, což lze chápat jako nezbytný předpoklad pro to, aby mohl vůbec přistoupit ke zkouškám doktorským. Právě tento předpoklad však u absolventů Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti ve srovnatelné míře splněn není.
6. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení čl. 3 a 4 Ústavy, jež stanoví, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky a že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Argument o diskriminaci nelze uznat, protože ani materiálněprávně nelze dovodit shodnost cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků kladených na studenty Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti a na studenty právnických fakult. Na tom nic nemění ani jednotlivé případy, které navrhovatel uvedl během jednání. Předmětem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je totiž obecné zjištění, zda slova "na právnické fakultě" v zákoně o advokacii jsou, či nejsou v souladu s ústavními zákony.
Zákonodárce v § 43 zákona České národní rady č. 128/1990 Sb. stanovil, že advokáti, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byli již členy krajských sdružení advokátů a Městského sdružení advokátů v Praze, se zapíší do seznamu advokátů bez žádosti. Ani tím však nebyl porušen princip rovnosti (čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neboť jde o opatření přípustné v zájmu právní jistoty a stability již existujících právních vztahů, což odpovídá principům právního státu.
Návrh na zrušení slov "na právnické fakultě" v § 3 odst. 1 písm. b) a v § 30 písm. b) zákona České národní rady č. 128/1990 Sb. by kromě toho vytvořil stav, který by připouštěl jako předpoklad pro výkon advokacie pouze obecně "vysokoškolské vzdělání", aniž by vůbec specifikoval právnickou povahu tohoto vzdělání.
Na základě uvedených úvah nemohl Ústavní soud, než dospět k závěru návrh na zrušení té části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 30 písm. b) zákona České národní rady č. 128/1990 Sb., o advokacii, jež je vyjádřena slovy "na právnické fakultě", zamítnout.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************