§ 6.
Z povinného pojištění invalidního a starobního podle tohoto zákona jsou vyňati:
a) osoby uvedené v § 5, písm. b) a c), vůbec, dále osoby uvedené v § 5, písm. a), mají-li v případě invalidity a stáří nároky alespoň rovnocenné nárokům podle tohoto zákona. Za rovnocenné jest považovati nároky, týkají-li se aspoň invalidního, starobního, vdovského a sirotčího důchodu a je-li úhrnná jich hodnota, stanovená podle početních podkladův Ústřední sociální pojišťovny, rovna aspoň úhrnné hodnotě všech nároků podle tohoto zákona. Orovnocennosti nároků rozhoduje ministerstvo sociální péče po slyšení ústřední sociální pojišťovny; pro uznání rovnocennosti je požadovat! průkaz dostatečného zabezpečení nároků;
b) kdo dokonal nebo překročil šedesátý rok svého věku v době, kdy ustanovení tohoto zákona nabudou účinnosti, anebo kdo teprve po dokonaném šedesátém roce počne vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné podle tohoto zákona, ačli převodem podle §§ 240 až 242 a příslušným započtením příspěvkové doby vstupní věk nebyl snížen pod šedesátý rok;
c) kandidáti advokacie a notářství, dále lékaři v přechodném nesamostatném zaměstnání; nařízením jest možno prohlásiti je za povinně pojištěné;
d) kdo požívá důchodu invalidního, starobního, vdovského nebo vdoveckého podle tohoto zákona, nevzdá-li se ho;
e) osoby podrobené pojištění podle právních předpisův o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, čítajíc v to i osoby uvedené v § 2, odst. 1., č. 1. a 7., zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., a v § 9, č. 3., vládního nařízení ze dne 29. prosince 1921, č. 506 Sb. z. a n.,
f) osoby, které nepřekročily 16. roku svého věku.