§ 118.
(1) Nárok na důchod sirotčí má dítě mladší sedmnácti let v případě úmrtí pojištěného otce nebo pojištěné matky, požíval-li zemřelý rodič důchodu invalidního nebo starobního, nebo měl-li na něj nárok. Nemanželské děti mají však nárok na sirotčí důchod zakládající se na pojištění jejich otce jen tehdy, bylo-li otcovství soudně zjištěno nebo za života otcova mimosoudně uznáno. Osvojenci mají nárok na sirotčí důchod po osvojitelích pouze tehdy, nemají-li nároku po svých vlastních rodičích a bylo-li mimo to osvojení provedeno alespoň půl roku před nápadem důchodu osvojitelům nebo před jejich smrtí. Schovanci mají nárok na sirotčí důchod po rodičích, jimž byli svěřeni, pouze tehdy, nemají-li nároku po rodičích tělesných a byli-li u rodičů převzavších vyživování bezplatně alespoň půl roku před nápadem důchodu těmto rodičům nebo před jejich smrtí a byli-li výživou převážně na ně odkázáni.
(2) Zanechal-li pojištěnec osiřelé vnuky mladší sedmnácti let, kteří byli výživou převážně na něho odkázáni, mají tito vnukové nárok na důchod sirotčí, pokud není nejvyšší přípustná výše důchodu sirotčího (§ 120) vyčerpána již dětmi zemřelého.
(3) Zanechal-li pojištěnec nevlastní děti mladší 17 let, které byly výživou převážně na něho odkázány, mají nárok na důchod sirotčí, jestliže nepožívají sirotčího důchodu po svých vlastních rodičích a není-li nejvyšší přípustná výše důchodů sirotčích (§ 120) vyčerpána již dětmi uvedenými v odst. 1. a 2.