I.
Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele
1. Návrhem podaným v souladu s článkem 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 4. června 2009, splňujícím obsahové i formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se samosoudce Krajského soudu v Ostravě Mgr. Ondřej Mrákota (dále jen "navrhovatel") domáhal zrušení ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o přestupcích").
2. Ustanovení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích (platné do 31. 7. 2011) znělo:
"Pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let se uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h).".
3. Navrhovatel se domnívá, že v těch případech, v nichž pachatel je v přestupkovém řízení stíhán za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o přestupcích (ve znění platném do 31. 7. 2011), jehož "se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích ... řídí motorové vozidlo a ... není držitelem příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění," jsou sankce předepsané v ustanovení § 22 odst. 4 téhož zákona v rozporu s ústavními předpisy.
4. Navrhovatel má zato, že takto zákonem určené sankce odporují principům právního státu, zakotveným v preambuli a v článku 1 Ústavy. Takto pevně a kogentně stanovené sankce prý porušují princip proporcionality a jsou v rozporu se zákazem nadměrnosti zásahů do základních práv a svobod.
5. Porušení ústavního principu rovnoprávnosti občanů, zakotveného v preambuli Ústavy, spatřuje navrhovatel v tom, že napadená právní úprava přikazuje uložit pachatelům deliktů kvalifikovaných jako přestupek přísnější sankci než pachatelům skutkově analogických deliktů kvalifikovaných jako trestný čin; přitom přestupek je typově méně závažný než trestný čin, a zasluhoval by tudíž mírnější sankci.
6. Tento údajný nepoměr navrhovatel dokumentuje tím, že porovnává ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o přestupcích (ve znění platném do 31. 7. 2011) s ustanovením § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (ve znění platném do 31. 12. 2009), v němž byl upraven trestný čin "řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění". Definice deliktního jednání, tj. řízení bez řidičského oprávnění, je prý v obou ustanoveních zcela identická. Zjevnou disproporci sankcí spatřuje navrhovatel zejména v tom, že dolní hranice peněžité pokuty je v citovaném ustanovení zákona o přestupcích stanovena na částku 25 000 Kč, zatímco podle § 53 odst. 1 trestního zákona činí spodní hranice peněžitého trestu pouhých 2 000 Kč. Další zjevná disproporce má prý spočívat v tom, že zákon o přestupcích přikazuje vždy uložit kumulativně jak pokutu, tak zákaz činnosti, zatímco trestní zákon připouští též samostatné uložení toliko jednoho trestu.
7. Navrhovatel pokládá za ústavně relevantní vadu napadené právní úpravy také skutečnost, že se jí omezuje možnost správního uvážení při vyměřování sankce. Je tím prý ohrožena individualizace sankce a možnost přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zejména k závažnosti deliktu a k vlastnostem pachatele. Tím by mohlo dojít ke krajní nespravedlnosti.
8. Konečně poukazuje navrhovatel nato, že napadená úprava, umožňující uložit zákaz činnosti, může vést k dotčení článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost."). Vysoká peněžitá pokuta může prý představovat tak intenzivní zásah do majetkových poměrů jednotlivce, že porušuje ústavní ochranu vlastnictví, zaručenou článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uložení pokuty, tak uložení zákazu činnosti prý může mít pro pachatele a členy jeho domácnosti "likvidační charakter". Protiústavnost takových "likvidačních" sankcí dovozuje navrhovatel z argumentace uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.).