IX.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva
27. Ústavní soud rozhodoval (a to opakovaně ve všech svých senátech) o ústavních stížnostech podaných v souvislosti s napadenými ustanoveními téměř stokrát. Z toho jen ve čtyřech případech ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. V ostatních případech ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud zpravidla posuzoval ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí pouze optikou řádné aplikace předmětných procesních norem. Opakovaně se však vyjádřil i k ústavní konformitě samotného institutu rozsudku pro uznání dle napadených ustanovení. Již v roce 2004 dospěl k tomuto závěru: "Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu [tj. § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.] nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem, a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech. Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro civilní proces je přitom charakteristické, že zákon hovoří jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších důležitých principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. § 6 OSŘ). Česká právní úprava v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno v maximální možné míře principu slyšení obou stran. Právní úprava však nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování řízení pro absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věci na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé jsou i stěžovatelem zpochybňovaná ustanovení OSŘ. Není proto důvodné tvrzení stěžovatele, že čl. 38 Listiny znemožňuje zákonnou úpravu rozsudku pro uznání, tj. úpravu, která byla tradiční i v právním řádu předkomunistického Československa a která je i z komparativního pohledu obvyklá v právních systémech Evropy a Ameriky." [usnesení sp. zn. I. ÚS 661/03 ze dne 24. 2. 2004 (toto i všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
28. Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 Ústavní soud ohledně napadených ustanovení dospěl k tomuto závěru: "Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá."
29. Velmi podrobně se samotné podstatě napadených rozhodnutí věnoval Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/09 ze dne 24. 9. 2009. "Jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je právní jistota. Ta je zpravidla do určité míry narušena vyvoláním soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají na tom, aby soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální pravidla soudního řízení nastavil tak, aby za účelem co nejdřívějšího nastolení právní jistoty a pokojného stavu nedocházelo k průtahům v řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat účastníka řízení k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu, lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl ... Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že zákonodárce danou proceduru neupravil zcela v souladu s civilněprocesní naukou, jak na to poukázal např. Josef Macur v článku, na který odkazuje stěžovatelka. Nicméně ani Josef Macur v onom článku nijak nezpochybňoval legitimnost sledovaného cíle ani možnost jeho legislativního řešení s procesním neúspěchem jako následkem pro nečinného účastníka řízení. S ohledem na to, že zástupce stěžovatelky je advokátem zapsaným v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory, lze pro srovnání uvést, že řešení plédované Josefem Macurem nachází svůj odraz v § 114 odst. 3 - 6 a § 153b odst. 2 písm. b) slovenského občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že na Slovensku požaduje zákonodárce dokonce lhůtu pro vyjádření poloviční oproti zákonodárci tuzemskému. O obou těchto řešeních lze však uvést, že jsou vpravdě dura lex, sed lex (tvrdý zákon, ale zákon in Ulp. D. 40, 9, 12, 1), vycházející ze zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.), a především, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl jeho postup předvídatelný."
30. Rovněž ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3355/10 ze dne 19. 4. 2011 připomněl "... obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva ... Procesní předpis nevylučuje jisté ztížení možnosti efektivně uplatnit námitky ve vztahu k "materiální stránce věci", vždy však jde o pravidla (např. při koncentraci řízení) z povahy věci vyvážená jejich pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Podobný účel sleduje dotčené ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže zakotvuje fikci uznání nároku; za takové situace je na vůli účastníka, zda svým (ne)konáním vznik právní fikce umožní, či vyloučí." Respekt Ústavního soudu k výše zmíněné zásadě vigilantibus iura scripta sunt ve vztahu k napadeným ustanovením je potvrzován opakovaně a stále, viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3280/11 ze dne 8. 12. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2299/14 ze dne 24. 9. 2014.
31. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") rozhodoval o stížnosti proti rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. vydanému soudem České republiky pouze jedenkrát, a to v rozhodnutí ve věci Buryška proti České republice ze dne 6. 5. 2008 č. 33137/04. ESLP usoudil na zjevnou neopodstatněnost stížnosti, neboť stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, když se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nebylo možné soudu vytknout, že si mlčení žalovaného vyložil jako souhlas s nenařízením jednání ve věci samé.
32. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dále poukázat na rozsudek ve věci Aždajić proti Slovinsku ze dne 8. 10. 2015 č. 71872/12. V tomto judikátu ESLP implicite respektoval kompetenci národních legislativ sankcionovat procesní pasivitu účastníka (dokonce i tacitní) formou rozsudku pro uznání. V zájmu dodržení zásady rovnosti "zbraní" však předvídal zachování podmínek (informovanost, reálná možnost procesní obrany), za kterých lze považovat rozsudek pro uznání za přiměřený lidskoprávním garancím Úmluvy.