IV.
Argumentace navrhovatele
14. Rozpor napadených ustanovení s ústavním pořádkem spatřuje navrhovatel v tom, že nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy a ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvody navrhovatele pro tento závěr jsou následující.
15. Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. odporuje dle navrhovatele principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ("Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."). Uznání nároku v občanském soudním řízení je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli účastníka řízení (žalovaného), zda nárok žalobce uzná, nebo nikoli. Toliko normativní konstrukce, která uznání nároku (i pro účely urychlení řízení) spojuje s výslovným dispozičním úkonem, je souladnou s právním řádem a ústavními principy. V této souvislosti navrhovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.), podle kterého dispoziční právní úkony není možno zakládat na právní fikci. Opačným postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie (svobody) vůle. "Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání." (z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).
16. Fikce dispozičního úkonu vybočuje z právního řádu (v hmotněprávním i procesním rámci) a je rozporná s ústavními zásadami. Platí to tím více, pokud nastupuje i po podání odporu proti platebnímu rozkazu, který je explicitním vyjádřením nesouhlasu s vydáním napadeného rozhodnutí, a proto výrazem výslovného neuznání nároku.
17. Navrhovatel připustil, že v obecné rovině je právní fikce z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. je proto nezbytné podrobit testu proporcionality. Podle názoru navrhovatele je tento institut způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už vyhodnocení podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle. U posuzování potřebnosti právní normy se dává přednost prostředku, kterým jsou co nejméně omezovány ústavní hodnoty (základní práva a svobody). Urychlení soudního řízení, které je účelem institutu rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., by mohlo být docíleno (i v případě nečinnosti žalovaného s podáním vyjádření k žalobě) rozsudkem pro zmeškání (dále také "kontumační rozsudek").
18. Kontumačním rozsudkem by nebyla porušena autonomie vůle procesní strany a soud by mohl vykládat a aplikovat právní normu ústavně souladným způsobem. Jsou-li naplněny podmínky napadených ustanovení pro vznik fikce uznání nároku, "soud rozhodne rozsudkem pro uznání" (má tedy povinnost, nikoli možnost vydat uznávací rozsudek). U rozsudku pro zmeškání je oprávněním (diskrecí), a nikoli povinností soudu rozhodnout na návrh žalobce kontumačním rozsudkem.
19. Podle navrhovatele nelze nedostatky napadených ustanovení překonat ústavně konformní interpretací. Rozsudkem pro uznání vydávaným na základě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. není dosahováno účelu civilního procesu, kterým je ochrana skutečných soukromých práv a zájmů. Urychlení řízení je tady docíleno na úkor objektivní pravdy a ústavních kautel (autonomie vůle i spravedlivého procesu). Dojde-li k fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., je civilní soud podle § 153a odst. 3 o. s. ř. povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání. Není oprávněn přihlédnout k tomu, zda nepodáním vyjádření k žalobě žalovaný zavinil či nezavinil průtahy v řízení, zda včas podal odpor nebo se k žalobě vyjádřil do doby vyhlášení rozsudku pro uznání.