VI.
Ústavní soud se tedy s argumenty navrhovatele, předestřenými v projednávaném návrhu, neztotožnil. Podotýká však, že je dle své ustálené judikatury vázán pouze petitem návrhu na zahájení řízení. Není však vázán jeho odůvodněním. Proto není v rozporu s jeho posláním, když napadené ustanovení přezkoumá i z jiných hledisek [srov. např. nález I. ÚS 89/94 (nález byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58)]. Nad rámec argumentů uvedených v projednávaném návrhu se proto dále zabýval napadenou větou i z pohledu, že věřitel má současně s odvoláním doložit svou pohledávku, jež musí být pohledávkou peněžitou. Zohlednil přitom i případné porušení ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Jak již totiž mimo jiné dovodil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (nález byl vyhlášen pod č. 403/2002 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80), ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), nelze interpretovat v tom smyslu, že by přivodilo odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s možnými derogačními důsledky. Rozsah pojmu ústavního pořádku totiž nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud potvrdil tento svůj závěr i v další své rozhodovací praxi [srov. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 (nález bude uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30)].
Ústavní soud znovu připomíná jeden z hlavních cílů zákona o konkursu a vyrovnání, jenž spočívá v ochraně práv věřitelů dlužníka, jenž se ocitne v úpadku. Podle ustanovení jeho § 4 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání je oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu dlužník nebo kterýkoli z věřitelů. Vznik situace úpadku (§ 1 odst. 2) se pojí nerozlišeně se závazky dlužníka, resp. pohledávkami věřitelů peněžitými či nepeněžitými. Vyžaduje se pouze, aby šlo o závazky/pohledávky "splatné". S použitím teleologického, ale i systematického výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1 odst. 2 je zařazen do jeho "úvodních ustanovení") je podmínce "splatnosti" svých pohledávek podrobena i skupina věřitelů ve smyslu napadené věty.
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Dodatkový protokol"). Užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšleni, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení (čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
"Splatná pohledávka" je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, neboť splňuje podmínky, které klade judikatura ESLP na pojem "legitimního očekávání", které věřitel musí mít, že jeho pohledávka vůči dlužníkovi bude realizována a transformuje se v efektivní výkon vlastnického práva (jde o pohledávku zcela konkretizovanou, aktuální a vymahatelnou) (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ve věcech Malhous proti ČR z 13. 12. 2000, část B; Gratzinger a Gratzingerová proti ČR z 10. 7. 2002, § 68 a 72).
S ohledem na stanovené záruky práva na užívání majetku a jeho ochrany i práva nebýt při požívání práva pokojně užívat svůj majetek diskriminován není možné připustit závěr, že by věřiteli oprávněnými ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání mohli být pouze věřitelé se splatnými "peněžitými" pohledávkami. Věřitelé s pohledávkami nepeněžitými nemohou být odkázáni až na fázi řízení po vyhlášení konkursu, jak to bez bližšího vysvětlení naopak tvrdí JUDr. Zelenka a JUDr. Maršíková ve svém již zmíněném komentáři, str. 18. Jejich postavení by v poměru k věřitelům s pohledávkami peněžitými bylo diskriminační, neboť by neodůvodněně zvýhodňovalo ochranu peněžitého majetku oproti majetku nepeněžitému. Příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je třeba vykládat v souladu se zaručenými právy všech věřitelů. Napadená věta, která připouští právo odvolat se proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku výslovně jen věřitelům s pohledávkou peněžitého charakteru, znevýhodňuje věřitele, kteří jsou schopni doložit pouze pohledávku nepeněžitou. Tím se zavádí mezi věřiteli ve smyslu napadeného ustanovení nerovnost, která není rozumně odůvodněna a má diskriminační povahu. Vzhledem k explicitně uvedené podmínce peněžitého charakteru pohledávky není žádný prostor k jeho ústavně konformnímu výkladu. K obdobnému názoru stran diskriminační povahy napadené věty v daném ohledu ostatně dospěl i Z. Krčmář ve svém komentáři k tomuto zákonu, ačkoli jej v projednávaném návrhu neuplatnil (Krčmář, Z.: Zákon o konkursu a vyrovnání, IFEC Praha, 2000, str. 38).
Ústavní soud roto z výše uvedených důvodů pro rozpor s ustanoveními čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod napadené ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání vyjádřené slovem "peněžitou" podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje. Ve zbývající části návrh s ohledem na výše uvedené důvody zamítl (§ 70 odst. 2 citovaného zákona).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Holeček v. r.
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Eliška Wagnerová.
******************************************************************