IV.
Navrhovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož "Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku se může odvolat i věřitel, který doloží, že má za dlužníkem peněžitou pohledávku".
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání je účelem tohoto zákona uspořádat majetkové poměry dlužníka, který je v úpadku. Uspořádáním majetkových poměrů dlužníka je nutno rozumět zejména vypořádání nároků věřitelů dlužníka za podmínek stanovených zákonem. Taktéž novela zákona o konkursu a vyrovnání (zákona č. 105/2000 Sb.) směřuje dle důvodové zprávy mimo jiné k posílení postavení věřitelů. Uvedenému legitimnímu cíli poskytnout zvýšenou ochranu majetku věřitelů se nevymyká ani napadená věta, neboť se jí posiluje procesní postavení věřitelů, kteří dosud nebyli účastníky konkursního řízení a nemohli usnesení o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku napadnout odvoláním.
Navrhovatel předně spatřuje v napadené větě rozpor s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou si všichni účastníci řízení rovni. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém nedávném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/02 (nález byl vyhlášen pod č. 101/2003 Sb. a bude uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 33), v němž se problematikou rovnosti účastníků konkursního řízení v jiných souvislostech rovněž zabýval, má dané ustanovení Listiny zaručit rovná procesní práva a povinnosti konkrétních účastníků v konkrétním řízení. Navrhovatel se svým návrhem ovšem domáhá abstraktní kontroly napadené normy, byť na pozadí konkrétního případu. Ten je Ústavnímu soudu znám jen zprostředkovaně a není přirozeně jeho úkolem se jím v tomto řízení jakkoli zabývat. Projednávaný návrh proto Ústavní soud zkoumal prizmatem čl. 96 odst. 1 Ústavy, jenž stanoví obecný princip rovnosti účastníků v řízení se shodným předmětem řízení.
Ústavní soud zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/02 navrhovateli vyhověl, neboť shledal, že zákonodárce nepřípustně přiznal různá procesní práva a povinnosti účastníkům řízení se shodným předmětem řízení. Ústavní soud přitom nenalezl ani možnost překonat neústavnost napadeného ustanovení (§ 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání) takovou interpretací, která by byla ústavně konformní.
Navrhovatel tvrdí, že napadená věta je jednak neurčitá a porušuje princip právní jistoty, jednak ve svých důsledcích vede k rozdílnému zacházení s účastníky konkursního řízení. Nevymezuje počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti usnesení, jímž soud zamítl návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, a neurčuje, jaké postavení budou mít osoby oprávněné k podání odvolání v řízení po jeho zrušení. Oproti odvolateli, jímž je další navrhovatel, musí odvolatelé podle § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání svou legitimaci k podání odvolání dokládat tím, že "doloží" peněžitou pohledávku za dlužníkem. Napadená věta se též nezmiňuje o tom, zda a v jakém směru jsou práva těchto osob omezena faktem, že do řízení vstupují až v této části. Podle navrhovatele nejsou odvolatelé podle § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání omezeni ve svých procesních právech stavem řízení v době, kdy jejich odvolání došlo soudu, neboť jim toto omezení (na rozdíl od "dalších navrhovatelů") zákon neukládá.