I.
Dne 2. 12. 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh 29. senátu Nejvyššího soudu, jímž se navrhovatel domáhá zrušení ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č.27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., a č. 120/2001 Sb. (dále též "zákon o konkursu a vyrovnání"), vyjádřeného slovy: "Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku se může odvolat i věřitel, který doloží, že má za dlužníkem peněžitou pohledávku."
Navrhovatel uvedl, že pod sp. zn. 29 Odo 184/2001 projednává dovolání věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2001 č. j. 2 Ko 172/2000-32 ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 72/2000 [návrh dlužníka G. and C. C., a. s. v likvidaci, (dále jen "dlužník") na prohlášení konkursu]. Při projednání tohoto dovolání dospěl navrhovatel k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Domáhá se proto podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho zrušení.
K tomuto návrhu vedly Nejvyšší soud následující důvody. Likvidátor dlužníka podal u Krajského soudu v Plzni dne 27. 9. 2000 návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka s tím, že společnost je předlužena a nedisponuje žádným majetkem. Krajský soud usnesením ze dne 4. 10. 2000 č. j. 26 K 72/2000-12 zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro nedostatek majetku. Uvedené rozhodnutí napadla odvoláním věřitelka Č. o. b., a. s. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2001 č. j. 2 Ko 172/2000-32 její odvolání odmítl, maje ji podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před 1. 1. 2001, (dále jen "o. s. ř.") za osobu, která není k odvolání oprávněna.
Navrhovatel uvádí, že ustanovení § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání přiznává legitimaci k podání odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku jednak dosavadním účastníkům řízení, jsou-li jimi navrhovatel a další navrhovatelé, jednak věřiteli, který doloží, že má za dlužníkem peněžitou pohledávku. Vychází tak ze standardního výkladu účastenství v prvé fázi konkursního řízení podávaného soudní praxí na základě stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle uvedeného stanoviska není v konkursním řízení ani přiměřeně použitelné ustanovení § 90 o. s. ř. Zákon o konkursu a vyrovnání má samostatné ustanovení, jímž vymezuje účastníky řízení, a okruh účastníků řízení je dále definován uvedením osob k podání návrhu (dalšího návrhu) na prohlášení konkursu oprávněných. Proto není namístě definovat účastníka konkursního řízení způsobem jiným. Ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání (dále též "napadená věta") ani jiná ustanovení citovaného zákona však v dané souvislosti neposkytují odpověď na některé základní otázky. Především nelze zjistit, odkdy osobám uvedeným v daném ustanovení plyne lhůta k podání odvolání. Usnesení, proti němuž mají podat odvolání, se jim nedoručuje. Není též zřejmé, kdy tato lhůta uplyne. Dále lze mít pochybnosti, zda pro takové odvolatele platí stav řízení v době, kdy jejich odvolání dojde soudu. O ostatních navrhovatelích to stanoví zákon o konkursu a vyrovnání v ustanovení § 4 odst. 4 výslovně. Tím se údajně vytváří prostor k tomu, aby se řízení před odvolacím soudem (v rozporu s principem dvouinstančnosti řízení) stalo řízením v prvním stupni. Zákon totiž právo odvolání nepřiznává každému, kdo tvrdí, že je věřitelem dlužníka, nýbrž jen tomu, kdy pohledávku za dlužníkem doloží. Je zřejmé, že podáním odvolání se příslušná osoba stává účastníkem odvolacího řízení. Nepodá-li však současně další návrh (§ 4 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání), není jasné, jakým způsobem a s jakými procesními právy a povinnostmi se bude podílet na novém řízení před soudem prvního stupně, jestliže s odvoláním uspěje, zamítavé rozhodnutí bude zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatel proto tvrdí, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále i "Listina"). Shora uvedené pochybnosti vedou navrhovatele k závěru, že napadená věta je v rozporu s principem právní jistoty. Princip rovnosti účastníků je dle něj narušen tím, že napadená věta vede ve svých důsledcích k rozdílnému zacházení s účastníky konkursního řízení. Rozdílné zacházení však není podloženo žádným zákonným hlediskem, jež by je ospravedlňovalo. Konečně též tvrdí, že osoba, která jako věřitel s peněžitou pohledávkou za dlužníkem vstoupí do řízení až tím, že ve smyslu napadené věty podá odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, se buď stane účastníkem konkursního řízení pouze pro jeho odvolací stadium, nebo se stává stejným účastníkem řízení jako další navrhovatel podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání (i pro řízení před soudem prvního stupně po kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku jejího odvolání). V obou případech však platí, že proti odvolateli, jímž je další navrhovatel, musí odvolatel podle napadené věty svou legitimaci k odvolání dokládat tím, že "doloží" (osvědčí) peněžitou pohledávku za dlužníkem. Odvolací soud se tím dostává současně do role soudu první instance (jednoinstančně zkoumá, zda odvolatel je věřitelem dlužníka, bez zřetele k tomu, že jediný věcný argument, na jehož základě lze i tak v odvolacím řízení odklidit usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, může spočívat ve vyvrácení závěru o zřejmé majetkové nedostatečnosti dlužníka). Oproti odvolateli, jímž je další navrhovatel, není odvolatel podle napadené věty omezen ve svých procesních právech stavem řízení v době, kdy jeho odvolání došlo soudu (toto omezení mu zákon neukládá, ačkoli jeho potřeba může nabýt na významu po kasaci usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem v obnoveném řízení před soudem prvního stupně).