§ 4.
(1) Sekundárním lékařem může býti ustanoven pouze:
1. kdo vyhovuje všeobecným podmínkám předepsaným pro ustanovení ve státní službě,
2. kdo jest tělesně i duševně způsobilým, upotřebitelným a důvěryhodným,
3. kdo jest oprávněn vykonávati lékařskou praksi po rozumu zákona ze dne 15. července 1919, č. 419 Sb. z. a n.,
4. kdo prokázal, že konal po dosažení hodnosti doktorské nejméně po jeden rok praksi jako externí lékař neb operační elév v některé veřejné nemocnici neb ústavě léčebném, na klinice nebo poliklinice; službě této jest na roveň postavena služba, kterou lékař po dosažení hodnosti doktorské konal v době své presenční vojenské služby, po případě další činné služby podle § 17 zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n. (branný zákon), ve vojenské nemocnici nebo jiném vojenském léčebném ústavě,
5. kdo vyhovuje případným zvláštním podmínkám stanoveným pro místo, jež se propůjčuje.
(2) Při obsazování míst asistentů babických škol mají při stejné služební a vědecké kvalifikaci přednost sekundární lékaři státních porodnic, případně lékaři klinik pro ženské nemoci a klinik porodnických.