V.III
Posouzení z hlediska 4. kroku testu
54. Ústavní soud nakonec posoudil ustanovení čl. I vyhlášky, které obstálo v předchozích krocích testu, z hlediska kritéria rozumnosti. Při tomto posouzení byl Ústavní soud veden právním závěrem vyplývajícím již z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006 (N 160/42 SbNU 317; č. 486/2006 Sb.), podle něhož "aplikace principu "nerozumnosti" ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Kritérium nerozumnosti nesmí být použito jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností." [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 11/09 ze dne 7. 9. 2010 (č. 304/2010 Sb.)]. Ústavní soud při použití těchto měřítek na čl. I vyhlášky dospěl k závěru, že i ve světle těchto kritérií obstojí.