IV.
Aktivní legitimace navrhovatele
17. Navrhovatel - ministr vnitra - byl podle § 64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném v době podání návrhu, oprávněn podat návrh na zrušení jiného právního předpisu obce ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/04 ze dne 25. ledna 2005 ve věci nařízení obce Lipník o vyhlášení stavební uzávěry (N 13/36 SbNU 139, vyhlášen pod č. 90/2005 Sb.; část IV. odůvodnění), ustanovení § 64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu, platné v době podání návrhu, nesvazovalo aktivní legitimaci ministra vnitra dalšími podmínkami. Ministr vnitra tedy byl v okamžiku zahájení řízení nadán originární pravomocí navrhovat ke zrušení právní předpis obce, a to zásadně bez ohledu na průběh řízení o dozoru podle tehdy platného a účinného zákona o obcích.
18. Tuto kvalitu si v tomto řízení podržel i procesní nástupce navrhovatele, Ministerstvo vnitra, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu se podmínky aktivní legitimace v řízení o abstraktní kontrole norem zkoumají (a jsou rozhodné) k okamžiku zahájení řízení (viz např. bod 25 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. března 2007; vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.). Proto není v dané věci podstatné, že § 64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. července 2006 (po novele provedené zákonem č. 234/2006 Sb.) již aktivní legitimaci Ministerstva vnitra podmiňuje splněním podmínek stanovených v zákonech upravujících územní samosprávu. Toto ustanovení by mohlo dopadat jen na řízení zahájená na návrh Ministerstva vnitra po 1. červenci 2006, Ústavní soud však jeho interpretaci v tuto chvíli nikterak nepředjímá, neboť řízení ve věci obecně závazné vyhlášky města Jirkova bylo zahájeno před tímto datem.
19. Nedodržení lhůty podle § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), tedy nemělo a v tomto okamžiku ani nemá z hlediska aktivní legitimace navrhovatele žádný význam. Ústavní soud přisvědčuje navrhovateli, že nedodržení pořádkové lhůty nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky, ostatně v tomto řízení Ústavní soud nepřezkoumává rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky, nýbrž přímo tento právní předpis. Ze stejného důvodu se Ústavní soud nezabýval ani námitkou, že rozhodnutí o pozastavení účinnosti napadeného ustanovení vyhlášky je nezákonné z důvodu, že původně bylo řízení zahájeno ve vztahu ke všem ustanovením obecně závazné vyhlášky; tato námitka je ostatně zcela zjevně bezdůvodná, jak správně konstatuje navrhovatel.