VI.
11. Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadených ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže z hlediska jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].
Navrhovatel předestřel svým návrhem dvě ústavněprávní námitky, a to, že ustanovení § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na veřejné projednání věci) a že ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 2 a 3 jsou v rozporu s ustanovením čl. 17 odst. 1, 4 a 5 Listiny (právo na informace). Třetí námitka spočívá v tom, že napadená ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže narušují proporcionalitu mezi zájmem na ochraně soukromí trestně stíhaných mladistvých na jedné a právem na informace na druhé straně, a to ve prospěch ochrany soukromí trestně stíhaných mladistvých.
Ústavní soud předesílá, že jak ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, tak čl. 17 odst. 1 nezakládají neomezená práva na veřejné projednání věci, resp. na informace. V obou případech je ponecháno na zákonodárci, do jaké míry právo na veřejné projednávání věci či právo na informace zákonem omezí. Vzhledem k tomu, že řada ustanovení Listiny spolu souvisí, je třeba je vykládat společně, systémově i vzájemně subordinačně, čímž je "svoboda zákonodárce Listinou přesně a přísně regulována" (srov. F. Šamalík, Charakter ústavního pořádku a jeho ochrana, Právník č. 1/1998, str. 23). Při posuzování toho, zda zákon omezující základní práva a svobody je ústavně konformní či nikoli, je pak obvykle třeba vzít v úvahu aspekty právněfilosofické, právněhistorické a komparatistické.
12. Obecné právní vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj veřejné kontroly justice. Účelem veřejného jednání "jest, aby se každý přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost, kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost soudců" (srov. heslo "Veřejný", in: Riegrův slovník naučný, IX, Praha 1872, str. 997). Tento účel veřejného projednání věci byl po dlouhou dobu v českých zemích pokládán za jediný. Z judikatury prvorepublikového československého Nejvyššího soudu se opakovaně podává, že "účel, který zákon ustanovením o veřejnosti hlavního líčení jedině sleduje, jest, by se soudní řízení nekonalo bez umožnění veřejné jeho kontroly. V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního přelíčení není podle zákona rozdílu mezi řízením před porotou a před senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu" [srov. rozhodnutí č. 4336/1932 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních (dále jen "Vážný"), XIII, 1932, str. 568]. Obdobně pak dospěl prvorepublikový Nejvyšší soud k závěru, že "účelem zákona je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení. Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti a je jen otázkou praktikability, do jaké míry zjednán býti může obecenstvu přístup k líčení za šetření neporušitelného postulátu nepřípustnosti vlivů nepříznivě působících na zákonný postup řízení a na činitele na něm súčasněné" (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný, VI, 1925, str. 549).
Meziválečné Československo patřilo spolu s Německem (v r. 1923) a Rakouskem (v r. 1928) ke státům, které přijaly zákony o soudnictví ve věcech mládeže [blíže srov. např. H. Válková, Odpovědnost za mládež z pohledu trestní politiky, in: E. Bezouška, V. Bednář (eds.), Nečtiny 1999-2005, Plzeň 2005 (dále jen "Válková, Odpovědnost"), str. 128-129]. Ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží, upravovalo speciálně vyloučení veřejnosti v řízení proti mladistvému oproti obecné úpravě trestního řízení. Veřejnost mohl podle citovaného ustanovení vyloučit soudce za podmínek souhlasu obhájce nebo zákonného zástupce, a dále že to bylo "na prospěch obviněného". Na prospěch mladistvého byl ostatně kladen akcent při rozhodování soudu o vyloučení veřejnosti při hlavním líčení a veřejném zasedání proti mladistvému i v § 233 trestního řádu č. 87/1950 Sb. a v § 297 odst. 3 písm. a) trestního řádu č. 141/1961 Sb.
Ze shora uvedené právně historické reminiscence Ústavní soud dovodil, že v českých zemích byla tradičně jako ústavně konformní vnímána taková právní úprava, která vycházela z premis, že účast veřejnosti je koncipována jako záruka veřejné kontroly justice a zároveň že při omezení účasti veřejnosti v řízení proti mladistvému je kladen zvláštní důraz na zájmy a prospěch mladistvého. Ústavní soud dodává, že ustanovení § 101 Ústavní listiny č. 121/1920 Sb. z. a n. bylo obdobné čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť i dobově směla "veřejnost při přelíčení býti vyloučena jen v případech zákonem stanovených".
Shora uvedené tradiční premisy naplňuje dle názoru Ústavního soudu i napadené ustanovení § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Podle citovaného ustanovení je ponecháno na mladistvém, zda zvolí variantu, kterou nabízí poslední věta § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, tj. navrhne, aby hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno veřejně, či nikoliv. I když tento návrh může formálně učinit podle citovaného ustanovení pouze mladistvý, nelze přehlédnout, že se o tom bude moci - s ohledem na nutnou obhajobu v řízení proti němu - poradit se svým obhájcem. Napadená úprava naopak neumožňuje soudu, aby bez existence zákonných důvodů vyloučil veřejnost z hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a tím by sám řešil otázku, zda - řečeno slovy navrhovatele - "je dokladována ochota ze strany státu vykonávat moc soudní demokraticky, transparentně, veřejně, na základě zákonů.". Právo na veřejné projednání věci je základním právem účastníka řízení, a nikoliv základním právem soudu či soudce. Ústavní soud ze své rozhodovací praxe po účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže nezaznamenal, že by se mladistvý v souvislosti s aplikací § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže domáhal ochrany svého práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 3 Listiny, neboť napadené ustanovení vznik takové situace logicky významnou měrou zužuje.
Ústavní soud je ve shodě s doktrínou v tom, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže je důsledně podřízen zájmům mladistvých. Činí tak s ohledem na věk a rozumovou vyspělost mladistvých. Tato východiska se ve snaze minimalizovat stigmatizaci mladistvých z probíhajícího řízení promítají právě do ustanovení § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zákonodárce vycházel i z úvahy, že požadavek ochrany osobního soukromí mladistvých po celou dobu řízení je dán zájmem jejich ochrany před škodlivými vlivy vnějšího prostředí a publicity (srov. A. Sotolář, K ochraně soukromí mladistvých podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, Trestněprávní revue č. 4/2004, str. 128-129).
Napadené ustanovení § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je konformní i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který umožňuje vyloučit veřejnost ...po dobu celého nebo části procesu ... když to vyžadují zájmy nezletilých, nebo ... pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Ústavní soud si je vědom toho, že s "jistou dávkou zjednodušení" lze zaznamenat v současném trestněpolitickém vývoji na tomto úseku dva již výše naznačené protichůdné trendy. Prvý trend, který je typický pro Velkou Británii a částečně i Skandinávii, kde se po vzoru USA prosazuje neoklasická trestněprávní doktrína, vycházející z indeterminismu vůle jednotlivce a z toho vyplývajícího důsledku - práva společnosti reagovat přísně a nekompromisně na jakákoliv porušení norem trestního práva, bez ohledu na věk, mentální či mravní vyspělost pachatele. Míra odpovědnosti je zde určována mírou závažnosti spáchaných činů, nikoliv specifikou osobnosti pachatele. Druhý trend, uplatňovaný např. v Rakousku, Švýcarsku, Německu a České republice, vychází naopak mj. z klíčové role věku a s ním úzce souvisejícího stupně dosaženého rozumového a duševního vývoje, do pozadí naopak ustupuje význam konkrétní závažnosti spáchaného deliktu (srov. Válková, Odpovědnost, str. 132). Tento druhý trend, který sleduje i Česká republika, nalezl ve vztahu k napadenému stanovení § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže oporu i v řadě mezinárodních dokumentů v oblasti zacházení s delikventní mládeží, např. v Úmluvě o právech dítěte z r. 1989 (pozn. red.: vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.), v tzv. Pekingských pravidlech - rezoluci OSN 40-33 "Minimální standardy soudnictví nad mládeží" z roku 1989 a v neposlední řadě v Doporučení Rady ministrů členským státům Rady Evropy týkajícím se nových způsobů zacházení s juvenilní delikvencí a poslání justice mládeži [roč. (2003) 20 (dále jen "Doporučení Rec(2003) 20"]. K závěru, že "pokud to věk a další zvláštní rysy dítěte, stejně jako okolnosti trestního procesu, dovolují, upravené řízení s vybranou účastí a rozumným informováním by všeobecnému zájmu na tom, aby chod spravedlnosti byl transparentnější, mohlo vyhovět (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci T. proti Spojenému království ze dne 16. prosince 1999, stíž. č. 24724/94, a V. proti Spojenému království ze dne 16. prosince 1999, stíž. č. 24888/94).
13. Ústavní soud při posuzování ústavní konformity napadených ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 2 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže vycházel - pokud jde o obecný právněfilosofický náhled - ze shodných úvah jako při posuzování ústavnosti § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
Ústavní soud se i problematikou práva na informace zabýval z více hledisek. Vzal přitom v úvahu, že tradičně je v českých zemích vnímáno jako logické, že hranice veřejnosti, a tedy do jisté míry i možnosti realizovat právo na informace přímo při jednání soudu, je limitována. Opakovaně bylo judikováno, že "je otázkou praktikability, do jaké míry může býti zjednán obecenstvu přístup k líčení" (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný VI, 1925, str. 549, či rozhodnutí č. 4218/1932, in: Vážný XIII, 1932, str. 340).
Ústavní soud si je vědom toho, že sekundárně má veřejné projednání věci možnost potenciální výchovné činnosti soudu [srov. K. Klíma, Ústavní právo, Dobrá Voda (2002, str. 338]. Tomuto cíli má posloužit samozřejmě i realizace práva na informace. V této souvislosti vzal Ústavní soud v úvahu, že Doporučení Rec(2003) 20 v čl. V, bodu 25, poslední větě výslovně stanovuje požadavek neuveřejňovat informace identifikující mladistvého pachatele a jeho oběť.
Výchovnou činnost soudu, resp. výchovné působení trestního řízení na příjemce informací není podle názoru Ústavního soudu nutno spojovat vždy právě s identifikací pachatele. Podstatnějšími informacemi pro výchovu k úctě k právům a spravedlnosti jsou zajisté informace týkající se skutkových zjištění a jejich právního posouzení, které lze za účinnosti napadených ustanovení získat při veřejném vyhlášení rozsudku a které lze bez jakéhokoliv věcného omezení svobodně projevovat a šířit. Nelze opomenout v tomto směru moderační právo dané v § 54 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže předsedovi senátu.
Ústavní soud vzal v potaz i okolnost, že obdobné omezení svobody vyhledávat a šířit informace obsahuje i čl. 3 písm. e) Etického kodexu novináře ČR.
14. Ústavní soud konečně posoudil napadená ustanovení z hlediska proporcionality vztahu mezi zájmem na ochraně soukromí trestně stíhaných mladistvých na jedné a právem na informace na druhé straně. Dospěl přitom k závěru, že zákonodárce nevybočil z mezí daných mu Listinou.
Navrhovatel v tomto směru jenom uvedl, že v "mase" mezi sedmi až osmi procenty případů je od 1. 1. 2004 veřejnost nepřítomna. Ústavní soud přisvědčil zcela stanovisku Senátu Parlamentu České republiky, že negativa z omezení svobody projevu ve prospěch dané modifikace práva na soukromí se nejeví být významná ve srovnání s pozitivy danými v perspektivě působení zákona při utlumování kriminálních kariér mladistvých delikventů.
15. Poté, kdy s tím účastníci souhlasili, upustil Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání a po provedeném řízení návrh Okresního soudu v Kladně na zrušení ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, 2 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže zamítl, neboť tato ustanovení in abstracto nejsou v rozporu s čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 a čl. 17 odst. 1, 4 a 5 Listiny (§ 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************