I.
1. Dne 2. června 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Okresního soudu v Kladně, jímž se navrhovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).
2. Navrhovatel uvedl, že u Okresního soudu v Kladně je vedeno řízení sp. zn. 4 Tm 25/2004 v trestní věci obžalovaného mladistvého L. B., nar. 26. 11. 1986, a spol., kterému obžaloba klade za vinu, že spáchal trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a d) a odst. 3 písm. b) trestního zákona a další. Okresní soud v Kladně je při této trestní věci povinen v případě obžalovaného mladistvého L. B. a dalších obžalovaných aplikovat zákon o soudnictví ve věcech mládeže jako celek i v momentu, kdy se rozhodne nařídit a provést hlavní líčení.
3. Podle navrhovatele je ustanovení § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení § 53 a § 54 odst. 2 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže jsou pak v rozporu s čl. 17 odst. 1, 4 a 5 Listiny.
4. Navrhovatel poukázal na skutečnost, že před účinností § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, pokud jde o účast veřejnosti při hlavním líčení a veřejném zasedání, platila i pro mladistvé úprava daná ustanovením § 200 nebo § 297 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Podle této úpravy byly přesně a striktně vymezeny důvody, kdy lze připustit výjimku ze zásady veřejnosti. O samotné aplikaci takové výjimky v rámci projednávané věci musel rozhodnout soud, přičemž se jednalo a jedná o rozhodnutí procesní povahy, proti němuž neexistuje opravný prostředek. Z vlastní zkušenosti i z údajů Okresního soudu v Kladně dovozuje, že před účinností zákona o soudnictví ve věcech mládeže případů, v nichž došlo k vyloučení veřejnosti, "bylo zanedbatelně málo, nepatrně, v poměru k ostatním věcem bychom skončili hluboko pod jedním procentem a jistě spíše bychom mohli hovořit o desetinách jednoho procenta ze všech soudem projednávaných věcí", zatímco po účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže je veřejnost nepřítomna v rozmezí sedmi až osmi procent trestních věcí projednávaných u Okresního soudu v Kladně. Podle názoru navrhovatele se zákon o soudnictví ve věcech mládeže nedrží ani v nejmenším "principů demokratického a právního státu a popírá a ohrožuje" jednu ze základních ústavních kautel, spočívající ve veřejném výkonu soudní moci, a hrubě odporuje zejména čl. 96 odst. 2 Ústavy, který připouští vyloučení veřejnosti pouze ve výjimečných případech, přičemž vynětí, byť "na základě zákona, téměř desetiny trestních věcí z režimu veřejného projednávání, není naplněním ducha Ústavy. Navrhovatel dále vysvětluje, že veřejnost soudních jednání znamená právo "jakéhokoliv občana státu i osob, které nejsou občany státu vykonávajícího soudní moc," účastnit se hlavních líčení i veřejných zasedání. Zároveň je tak deklarována ochota ze strany státu vykonávat soudní moc demokraticky, transparentně, veřejně, na základě zákonů. Přítomnost veřejnosti v jednací síni má funkci informativní a osvětovou a je prostředkem veřejné kontroly nad justicí.
5. Navrhovatel nesouhlasí s tím, že v důsledku aplikace ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 2 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je upřednostněn zájem mladistvého před tím, aby co nejširší skupina občanů měla bezprostřední a správné poznatky a zkušenosti z činnosti soudů, zejména, aby se "s ní lidé běžně setkávali a seznamovali jako veřejnost ujednání soudů, pakliže se takový stát vymezuje jako právní a demokratický (čl. 1 Ústavy) a chce, aby se na něj jako na takový pohlíželo i ze strany občanů, kteří v něm žijí". Poukazuje na to, že po účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže se soudy v řízení proti mladistvým dostávají do pozice tzv. "kabinetní justice". Navrhovatel připomíná, že nálezy Ústavního soudu často zmiňují princip proporcionality jako měřítko posouzení ústavnosti zákonné normy. Podle jeho názoru "zákonodárcem byl neadekvátně a nevyváženě nadřazen zájem jednotlivce nad zájem společnosti jako celku, skládajícího se mimochodem z právě takových jednotlivců, jako je obžalovaný mladistvý". Má za to, že nelze omezovat občany ani média v přístupu k informacím v tak široké míře, u tak velké skupiny osob, pouze na základě hypotetické možnosti nepříznivého ovlivnění budoucího života obžalovaného mladistvého probíhajícím trestním stíháním. Na "mediálně sledovaném" případu vraždy učitele dovozuje, že ochrana před sdělováním informací sledovaná zákonem o soudnictví ve věcech mládeže je "naprosto neúčinná".