IV.
Danou problematikou se Ústavní soud zabýval již třikrát.
O návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, rozhodlo plénum Ústavního soudu tímto nálezem z 15. září 1999 sp. zn. Pl. ÚS 13/99:
> V ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, se v textu "Představitelům státní moci a některých státních orgánů, l) soudcům, 2) státním zástupcům 3) a členům prezidia Komise pro cenné papíry 4) další plat 5) za druhé pololetí 1998 nenáleží" zrušuje slovo "soudcům 2)" dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. V jeho zbývající části se návrh na zrušení zákona č. 268/1998 Sb. zamítá.< Nález byl vyhlášen pod č. 233/1999 Sb. Kvalifikovaná většina pléna tehdy konstatovala, že napadený zákon sice nepůsobí zpětně, čili neporušuje zákaz retroaktivity a neodnímá oprávněným osobám práva již nabytá, jeho přijetím však v případě soudců byla porušena ústavně zaručená zásada soudcovské nezávislosti vycházející ze systému dělby moci jako základu demokratického právního státu. V tomto směru Ústavní soud poukázal na Ústavu Spojených států amerických. V nálezu bylo řečeno, že princip soudcovské nezávislosti obsahuje v sobě celou řadu aspektů, z nichž některé jsou i materiální povahy. Ústavní soud také mimo jiné poznamenal, že jeho rozhodnutí se týká jen soudců obecných soudů, to znamená okresních, krajských a vrchních a Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, nikoli soudců Ústavního soudu, kteří jsou zákonem č. 236/1995 Sb. zařazeni do kategorie "představitel" a ne do kategorie "soudce", ačkoliv jsou nositeli moci soudní a také na ně se vztahuje čl. 82 odst. 1 Ústavy o nezávislosti soudců.
Návrh Městského soudu v Brně, na jehož straně jako vedlejší účastníci vystupovaly podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ještě Obvodní soud pro Prahu 2 a Okresní soud Plzeň-město, na zrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb., (v průběhu řízení byl petit správně upřesněn na návrh na zrušení § 4a zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 287/1997 Sb., a v návrhu Obvodního soudu pro Prahu 2 byl zformulován ještě přesněji, aby z textu ustanovení "Představiteli a soudci další plat za druhé pololetí roku 1997 nenáleží" bylo vypuštěno slovo "soudci") Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 3. 7. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 18/99. Tytéž návrhy podali i dva soudci Okresního soudu v Olomouci. Oba tyto návrhy byly usneseními Ústavního soudu z 24. 8. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 31/2000 a z 19. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 30/2000 odmítnuty pro nepřípustnost z důvodu překážky věci rozhodnuté (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Návrhy Obvodního soudu pro Prahu 2 a Okresního soudu Plzeň-město byly usneseními Ústavního soudu z 25. 4. 2000 a 5. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 13/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 18/2000 odmítnuty jako nepřípustné pro překážku litispendence (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V odůvodnění svého nálezu ze dne 3. července 2000 sp. zn. Pl. ÚS 18/99, vyhlášeného pod č. 320/2000 Sb., Ústavní soud uvedl, že soudcovská nezávislost představuje jednu ze základních demokratických hodnot, jejímuž zajištění nesporně napomáhá i materiální zabezpečení soudců. Zejména je podstatné, aby do platů soudců jiné orgány státní moci nezasahovaly, ať už jakoukoliv formou, svévolně a opakovaně. Ústavní soud se ve shodě s praxí Evropského soudu pro lidská práva zaměřil na otázky, zda odejmutí tzv. 14. platu soudcům obecných soudů bylo stanoveno zákonem, směřovalo-li k legitimnímu cíli a jestli bylo nezbytným v demokratické společnosti. Ústavní soud konstatoval, že zákonná forma zásahu do přiznaných práv byla splněna a přijatý zákon nemá retroaktivní účinky, a podotkl, že legislativní technika použitá v tomto případě, totiž novelizace původního zákona, je vhodnější než zvláštní a samostatný zákon, jak tomu bylo v jiných případech, z ústavněprávního hlediska však tento rozdíl není důležití. Pokud jde o otázku legitimity cíle, k němuž odnětí dalšího platu soudcům směřovalo, Ústavní soud uvedl, že nemohl odhlédnout od obtížné sociální a hospodářské reality, v níž se Česká republika nacházela. Vycházeje z toho, že soudci obecných soudů nežijí v izolaci a v jakémsi "právním a ekonomickém vakuu", vyslovil názor, že předem dané právo soudců na takové materiální zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných okolností změněno, nelze chápat jako neměnné dogma, i když teze deklarovaná v dřívějším rozhodnuti Ústavního soudu (č. 233/1999 Sb.), že stát je povinen vytvářet předpoklady pro nezávislost soudů a stabilizaci jejich pozice ve vztahu k moci zákonodárné a výkonné, platí. V dané věci se však zákonodárcův zásah do materiálního zabezpečení týkal celé veřejné sféry, nikoli pouze soudů, a odlišné posuzování této skupiny, i když speciálně chráněné ústavní zásadou nezávislosti, by pro ni v uvedeném kontextu znamenalo stěží přijatelné zvýhodnění.
Návrh Okresního soudu v Hradci Králové, na jehož straně jako vedlejší účastník vystupoval Okresní soud Plzeň-město, aby v § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, tohoto znění "Představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry další plat za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží" bylo zrušeno slovo "soudcům", byl nálezem ze dne 3. července 2000 sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, vyhlášeným pod č. 321/2000 Sb., zamítnut. Tytéž návrhy podali také dva soudci Okresního soudu v Olomouci a soudci Okresního soudu v Ostravě, Okresního soudu Plzeň-město a Městského soudu v Brně. Návrh Okresního soudu Plzeň-město byl usnesením Ústavního soudu z 5. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 18/2000 odmítnut pro překážku věci zahájené jako nepřípustný (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a ostatní čtyři návrhy byly usneseními Ústavního soudu z 24. 8. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 31/2000, z 19. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 30/2000, z 1. 9. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 32/2000 a z 26. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 27/2000 odmítnuty jako nepřípustné pro překážku rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Po projednání tohoto návrhu a při hlasování o něm převládl nad pojetím, které se prosadilo v nálezu č. 233/1999 Sb., vycházejícím z názoru, že odejmutí dalších platů soudcům devalvuje jednu ze základních demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost, a je zásahem do nezadatelného práva soudců na nekrácení jejich platů jako záruky jejich nezávislosti a právní jistoty, onen názor, jenž se uplatnil v nálezu publikovaném pod č. 321/2000 Sb., podle něhož zvláštní posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob - soudců - i když chráněné ve zvýšené míře ústavním principem nezávislosti, by znamenalo stěží přijatelné zvýhodnění, když postup zákonodárce se obecně týkal materiálního zabezpečení veřejné sféry jako celku. Na druhé straně byl však Ústavní soud vzdálen názoru, že by plat soudců měl být pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupeni. Pokládal proto nalezené řešení za výjimečný akt, který lze akceptovat pouze z vážných důvodů a jen v souvislosti s celkovou přiměřenou úpravou platů v celé sféře státních představitelů a zaměstnanců. Jedině v této celkové souvislosti bylo možno uznat dopad finančních potíží státu též na platy soudců. Právě za těchto okolností by připuštěním výjimky došlo k porušení ústavní zásady rovnosti, na jejímž základě je této zákonné úpravě podrobena celá oblast státních zaměstnanců i ústavních činitelů. Platy soudců jsou upraveny zákonem č. 236/1995 Sb., podle jehož § 3 odst. 2 se plat určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce. Podle § 3 odst. 3 se platovou základnou rozumí souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem pro zaměstnance ministerstev. Výše platu je tedy přímo odvislá od výše platů zaměstnanců orgánů státní správy a tato propojenost platů, byla-li jednou přijata jako princip pro odměňování zaměstnanců státu, měla by být dodržována jak v případech valorizace mzdových tarifů (např. zvýšení o 17 % od 1. 1. 1999, jež mělo za následek zvýšení platů všech představitelů státní moci a státních zaměstnanců včetně soudců), tak při omezování výše některých materiálních požitků. Ústavní soud při svém rozhodování respektoval Parlament, který přijetím zákona č. 308/1999 Sb. využil své zákonodárné pravomoci, a vycházeje z možností státního rozpočtu a ekonomické situace státu, zahrnul do úsporných opatření i soudce. Zaujal názor, že nevyplacení dalšího platu nemůže ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani o překvapivý, ani o hluboký zásah do jejich materiálního zabezpečení. Nezávislost soudců je rovněž charakterizována řadou ústavních garancí, jako je jmenování do funkce bez časového omezení nebo zákaz přeložení a odvolání proti své vůli. Nadřazováním této zcela dílčí změny v materiálním zabezpečení soudců nad ostatní atributy soudcovské nezávislosti by naopak mohlo dojít ke snížení důvěry občanů v nezávislou justici. Další platy byly současně se soudci odebrány rovněž představitelům moci výkonné a moci zákonodárné, zůstala zachována rovnováha klasické dělby moci a neexistoval racionální důvod pro vynětí soudců z tohoto obecného zásahu státu, když nařízeními vlády č. 248/1998 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů, a č. 126/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů, došlo již dříve ke krácení dalšího platu u zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí.