VI.
Věcný přezkum návrhu
29. Ústavní soud zvážil argumentaci navrhovatele, účastníků, vedlejšího účastníka řízení, jakož i poměry navrhovatelem souzené věci a dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
30. Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi vyjádřil k napadené právní úpravě po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb., a to v rámci četných řízení o ústavních stížnostech. S některými z těchto ústavních stížností byly spojeny právě i návrhy na zrušení ustanovení § 9 odst. 1 ZSP, ať již celého tohoto ustanovení, anebo jen v rozsahu navrhovatelem rozporované poslední věty. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018 Ústavní soud dospěl k závěru, že znění zákona je v dotčené poslední větě § 9 odst. 1 ZSP jednoznačné a neumožňuje odchylný výklad. K tomu Ústavní soud doplnil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
31. K týmž závěrům se Ústavní soud záhy přihlásil i v usnesení sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018, v němž svoji argumentaci dále rozvedl. Jednak poukázal na možnost vyhnout se negativnímu následku zastavení řízení postupem dle § 9 odst. 4 písm. c) ZSP, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit, jednak se blíže vyjádřil k propadné náhradní lhůtě k zaplacení soudního poplatku. Její stanovení neoznačil za svévolné, ba naopak v ní shledal sjednocení postupu, který lze od soudu při nezaplacení soudního poplatku očekávat. Ústavní soud konkrétně vyzdvihl, že přijetím nové právní úpravy došlo oproti předchozímu stavu k novému stanovení minimální patnáctidenní délky této soudcovské lhůty (ledaže jsou dány výjimečné důvody pro určení lhůty kratšího trvání). Dále byl sjednocen samotný následek nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek včas. V té spojitosti Ústavní soud s odkazem na dikci § 9 odst. 7 ZSP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, připomněl existenci do té doby rozdílného zacházení s poplatníky v civilním soudním řízení a poplatníky v soudním řízení správním. Zatímco v civilním soudnictví nemělo nesplnění zákonné poplatkové povinnosti i přes výzvu soudu negativní následky, pokud poplatník soudní poplatek zaplatil do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, ve správním soudnictví měl poplatník možnost zaplatit pouze do právní moci usnesení o zastavení řízení. Tento okamžik typicky připadá na konec dne, kdy mu je toto usnesení doručeno, jelikož opravný prostředek proti tomuto usnesení, jenž by měl ze zákona odkladný účinek, soudní řád správní nezná.
32. Ústavní soud zopakoval výše nastíněný náhled na ústavní konformitu nového znění § 9 odst. 1 ZSP v nálezu sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 88/94 SbNU 148), v němž označil tuto právní úpravu za ústavně přijatelnou (srov. zejména bod 10 citovaného nálezu). Na týchž závěrech pak Ústavní soud setrval v celé řadě pozdějších rozhodnutí (srov. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 841/19 ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2502/18 ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 1074/20 ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2021/19 ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1588/20 ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 2877/20 ze dne 3. 11. 2020 aj., veřejně dostupná, jako další zde odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Ze stručného přehledu této judikatury zřetelně plyne, že napadené zákonné ustanovení dosud u Ústavního soudu nevyvolalo žádné pochybnosti o jeho souladu s ústavním pořádkem.
33. Právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva ...“. Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat „stanoveným postupem“. Jak je přitom patrné ze shora předestřené argumentace zaujaté Ústavním soudem v citovaných rozhodnutích, Ústavní soud považuje „stanovený postup“ upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. A to ve světle kombinace několika vzájemně souvisejících faktorů.
34. Prvním z nich je poskytnutí dostatečného prostoru pro splnění poplatkové povinnosti. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1286/16 ze dne 24. 5. 2016 či sp. zn. II. ÚS 438/18 ze dne 17. 4. 2018]. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu na zahájení řízení soudu (§ 4 odst. 1 ZSP) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Žalobce (navrhovatel) tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti, dva „pokusy“ k uhrazení soudního poplatku. Závěr o nepřiměřeném omezení přístupu k soudu, a tím o protiústavnosti napadeného ustanovení, nelze učinit na základě faktu, že předchozí právní úprava poskytovala tři „pokusy“ namísto současných dvou.
35. Druhým významným prvkem je zakotvení minimální délky trvání soudem určené náhradní lhůty ke splnění poplatkové povinnosti pro případ, že poplatník nesplnil svoji poplatkovou povinnost již s podáním návrhu na zahájení řízení. Podle předchozí právní úpravy mohl soud ve výzvě poplatníkovi k dodatečnému zaplacení soudního poplatku určit lhůtu v zásadě dle své úvahy, protože její délku zákon nestanovil. Ačkoliv i za účinnosti této úpravy byl soud povinen přihlížet k okolnostem konkrétního případu tak, aby poplatník nebyl nedůvodně krácen na svém právu na přístup k soudu, tedy zejména se měl vystříhat určení lhůt nepřiměřeně krátkých, nelze přehlédnout, že stanovení minimální délky trvání předmětné lhůty podle nové právní úpravy přispívá k jednotnějšímu postupu soudů, a tím celkově i rovnějšímu, spravedlivějšímu zacházení s poplatníky soudních poplatků. I nová právní úprava umožňuje soudu určit lhůtu kratší než 15 dnů, může se tak ovšem stát pouze ve výjimečných případech. Případnou protiústavnost délky soudem určené náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku je nutno zkoumat v každém jednotlivém případě zvlášť s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem (viz bod 8 vzpomenutého usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1335/18). Rovněž je třeba zmínit, že předmětná lhůta je lhůtou soudcovskou. Není-li žalobce schopen lhůtu dodržet, může z vážných důvodů zavčas požádat soud o její další prodloužení.
36. Třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr způsobu placení poplatku je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat hrazení poplatku určitým způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím, zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku je platba na bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§ 8 odst. 3 ZSP). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet, anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky. Další možností je zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu. Třetí způsob pak spočívá v placení kolkovými známkami, byť s omezeními plynoucími z ustanovení § 8 odst. 4 ZSP. Ve vazbě na posledně zmíněný způsob placení soudních poplatků se sluší zmínit, že náhradní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní, a to i po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. K tomuto názoru dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 322/20 ze dne 2. 6. 2020, v nichž vyslovil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je zachována, byly-li posledního dne této lhůty kolkové známky předány k poštovní přepravě. Naproti tomu v případě bezhotovostního převodu splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) ustálena (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20 ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 4093/19 ze dne 11. 5. 2020 a sp. zn. III. ÚS 1348/19 ze dne 3. 6. 2019).
37. Čtvrtý prvek Ústavní soud spatřuje v možnosti žalobce (navrhovatele) odvrátit následek nezaplacení soudního poplatku v náhradní lhůtě, kterou mu nabízí především ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) ZSP. Dle něj soud pro nezaplacení poplatku řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník v náhradní lhůtě určené soudem k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Toto zákonné ustanovení tedy poněkud mírní jinak striktní následek nezaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě určené soudem.
38. S navrhovatelem lze souhlasit v tom, že uvedené ustanovení nepomýšlí na všechny případy nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma. Zvláště se to bude týkat situací, v nichž poplatník není z objektivního hlediska vůbec schopen sdělit soudu okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma, kupříkladu následkem vážné hospitalizace. Ústavní soud nicméně v té spojitosti znovu zdůrazňuje, že samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku již představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, poněvadž zákon předpokládá, že soudní poplatek uhradí řádně s podáním návrhu na zahájení řízení, tedy okamžikem jeho splatnosti (§ 7 odst. 1 ZSP). Z toho lze dovodit, že poplatník, který není schopen pro závažnou a jím nezaviněnou překážku (jako by tomu bylo v případě zmíněné hospitalizace) provést úhradu soudního poplatku, zpravidla nebude schopen podat ani samotný návrh na zahájení řízení, neboť jde o úkony souběžné. Poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit.
39. Konečně pátý, a nikoli zanedbatelný faktor se odráží v následku nezaplacení soudního poplatku nebo jeho uhrazení po uplynutí lhůty k tomu určené, k němuž se podle napadeného ustanovení zákona o soudních poplatcích nepřihlíží. Tímto následkem je zastavení řízení zahájeného příslušným návrhem. Zastavení řízení totiž pro žalobce (navrhovatele) nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté (rozsouzené), takže mu nic nebrání, aby návrh podal znovu. Nebezpečí tu však hrozí v souvislosti s možným promlčením práva a také u zastavení řízení o opravném prostředku. K prvnímu zmíněnému nebezpečí lze odkázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým). Je tedy na každém, aby se svých práv domáhal pokud možno včas.
40. Z právě vyloženého se podává, že Ústavní soud napadenou právní úpravu dlouhodobě shledává legitimní, přiměřenou i rozumnou. Ústavní soud přitom nemá důvod se od tohoto názoru odchýlit ani na podkladě případu souzeného navrhovatelem. Podstatou jím řešeného problému je opakovaná chyba při placení soudního poplatku poštovními poukázkami. Ta vznikla tím, že na hlavním díle obou poukázek bylo chybné číslo účtu adresáta (u obou poukázek bylo předčíslí i číslo účtu vepsáno do kolonky, kde má být uvedeno pouze číslo účtu, nikoli jeho předčíslí), takže poukázané částky nemohly být připsány na účet Obvodního soudu pro Prahu 2. Ústavní soud již ve své judikatuře řešil případy, v nichž se poplatníci (ať již sami, nebo za pomoci druhých) dopustili srovnatelného pochybení, avšak nepřiznal jim ústavněprávní rozměr.
41. V usnesení sp. zn. III. ÚS 632/20 ze dne 24. 11. 2020 se zabýval případem, kdy se stěžovatelé jali hradit soudní poplatek poštovní poukázkou, přičemž zaměstnankyně pošty při zadávání příkazu neoddělila předčíslí a vlastní číslo bankovního účtu, pročež ani nemohla být platba na správný účet připsána. Ústavní soud podotkl, že ač lze tvrzené pochybení zaměstnankyně pošty shledat politováníhodným, stěžovatelé si mohli a měli číslo bankovního účtu, na nějž byla platba odeslána, zkontrolovat, a chybu tak mohli včas odhalit a následným problémům předejít. Řízení před Ústavním soudem pak neslouží k tomu, aby tuto běžnou životní opatrnost nahrazovalo (bod 11 citovaného usnesení). Obdobně v usneseních sp. zn. I. ÚS 2661/20 ze dne 22. 9. 2020 a sp. zn. II. ÚS 1789/20 ze dne 30. 6. 2020 dal Ústavní soud zřetelně najevo, že nedbalost či technická chyba, k níž dojde na straně banky nebo právního zástupce poplatníka, nemůže být zvláštním důvodem pro odklon od dosavadní judikatury.
42. V usneseních sp. zn. III. ÚS 1308/20 ze dne 16. 6. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 2774/19 ze dne 11. 11. 2019 Ústavní soud řešil případy zprostředkované úhrady soudního poplatku třetí osobou (třiaosmdesátiletou matkou stěžovatele, resp. zaměstnancem banky, který zpracovával telefonický příkaz k úhradě). I zde Ústavní soud konstatoval, že bylo na stěžovateli, případně jeho právním zástupci, aby zajistil, že v dodatečně určené patnáctidenní lhůtě bude soudní poplatek uhrazen řádně. Nechal-li třetí osobu, aby za něj zaplatila soudní poplatek, aniž si ověřil, zda k jeho včasnému a řádnému zaplacení skutečně došlo, sám si způsobil naříkané důsledky, nepostupoval-li v duchu shora připomenuté zásady, že práva náležejí bdělým.
43. Z právě uvedeného je zřejmé, že navrhovatelem předložená situace se nevymyká případům v judikatuře Ústavního soudu dosud řešeným. Nadto žalobce se v navrhovatelem souzené věci dopustil pochybení hned dvakrát. Po zjištění, že k úhradě soudního poplatku napoprvé nedošlo, postupoval stejným způsobem jako poprvé, tedy pokusil se znovu vyplnit poštovní poukázku typu A, přičemž se znovu dopustil stejné chyby. Z vyjádření navrhovatele ani ze spisového materiálu přitom nevyplývá, že by se žalobce po druhé výzvě k zaplacení soudního poplatku snažil zjistit, co bylo příčinou neúspěchu první platby. Tím spíše jsou na jeho případ použitelné a přenositelné úvahy vyjádřené v rozhodnutích citovaných v předchozích odstavcích. Jejich stěžejní poselství spočívá v tom, že každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí.
44. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená právní úprava § 9 odst. 1 věty poslední zákona o soudních poplatcích je v souladu s ústavním pořádkem, pročež návrh na její zrušení podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************