I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Dne 24. listopadu 2014 byl Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") doručen návrh Městského soudu v Praze (dále jen "navrhovatel") na zrušení ustanovení § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "daňový řád").
2. U navrhovatele jsou vedeny pod sp. zn. 11Af 76/2011, 11Af 77/2011 a 11Af 78/2011 tři žaloby žalobce - společnosti Internet Mall, a. s., (dále jen "žalobce") proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, jimiž se domáhá zrušení rozhodnutí bývalého Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. října 2011 č. j. 12887/11-1500-106054, č. j. 12888/11-1500-106054 a č. j. 12889/11-1500-106054, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro Prahu 7. Uvedenými platebními výměry byla žalobci podle ustanovení § 250 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, uložena pokuta za opožděné podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2011 ve výši 51 092 Kč, za zdaňovací období březen 2011 ve výši 217 812 Kč a za zdaňovací období duben 2011 ve výši 16 998 Kč.
3. Usnesením ze dne 24. července 2014 č. j. 11Af 76/2011-38 navrhovatel spojil všechny tři žaloby žalobce ke společnému projednání a rozhodnutí pod spisovou značkou 11Af 76/2011. Žalobce namítal, že v daném případě nebyly řádně posouzeny okolnosti naplnění zákonných předpokladů pro uložení pokuty, a dále namítal nepřiměřenou tvrdost při ukládání výše pokuty. Přestože daňový řád v ustanovení § 250 výslovně předpokládá sankci ex lege automaticky, nelze podle názoru žalobce pominout ústavní požadavek přiměřenosti ukládané sankce, proto by měly být použity spíše principy správního práva a přiměřeného správního trestání. V této souvislosti žalobce poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ohledně proporcionality při ukládání sankcí v rámci základních zásad správy daní a žalobce z uvedeného odvozuje, že uložení sankcí je nesprávné, neboť je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Navrhovatel žalobcem namítaný rozpor žalobou napadených rozhodnutí se zásadou proporcionality při ukládání sankcí shledal důvodným s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 12/03 (N 37/32 SbNU 367; 300/2004 Sb.), v němž se Ústavní soud zabýval otázkou zásady proporcionality při ukládání pokut podle ustanovení § 106 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb. Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že zakotvení minimální výše pokuty do zákona v zásadě sleduje legitimní cíl, neboť daleko zřetelnějším způsobem, než by tomu bylo pouze při stanovení horní sazby, umožňuje odlišit závažnost či nebezpečnost těch kterých typů protiprávního jednání. Vedlejším dopadem tohoto kroku je, že se omezuje prostor pro správní uvážení příslušných státních orgánů, což má své pozitivní důsledky např. v tom, že do určité míry sjednocuje výši ukládání trestů, případně omezuje prostor pro svévolné či korupcí ovlivněné jednání správních orgánů. Může se tak jevit jako určitý prostředek ochrany před eventuální diskriminací, na druhé straně však větší či menší měrou paušalizuje závažnost protiprávního jednání, což vede k omezení možnosti správního orgánu přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, osobě delikventa a k jeho poměrům.
5. Navrhovatel má za to, že závěry Ústavního soudu ohledně aplikace zásady proporcionality při ukládání sankcí uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/03 lze vztáhnout i na ustanovení § 250 daňového řádu, neboť toto ustanovení zcela vylučuje úvahu správního úřadu o závažnosti a o důsledcích protiprávního jednání, které spočívá v tom, že daňový subjekt podal opožděné daňové přiznání. Striktně stanovená sazba staví podle názoru navrhovatele správní úřad do role, kdy pouze vypočítá výši sankce, aniž by mohl uvážit okolnosti konkrétního případu.
6. Navrhovatel rovněž zdůraznil, že podle jeho názoru v napadeném ustanovení jde o sankci z prodlení úkonu daňového subjektu a není žádný důvod pro to, aby se výše sankce odvíjela od výše stanovené daně. Zatímco v případech samotné pozdní platby lze akceptovat, že výše penále či úroku se od výše pozdně uhrazené platby odvíjí (byť nejde o sankci), v případě, kdy daňový subjekt je sankcionován za pozdní podání daňového přiznání, stanovení výše sankce podle výše daně k daňovému přiznání se vztahující postrádá racionální důvody. To platí zejména za situace, kdy je správnímu úřadu znemožněno reflektovat konkrétní okolnosti konkrétního případu.
7. Nynější úprava podle tvrzení navrhovatele jednak znamená zásah do základního práva podle čl. 11 Listiny, přičemž způsob výpočtu umožňuje zásah do majetkových poměrů jedince se značnou intenzitou v případech, kdy jde o daňový subjekt, který v důsledku své ekonomické aktivity má vysokou daňovou povinnost, od níž se zcela mechanicky vypočítává sankce za pozdní podání daňového přiznání. Jednak je stávající úpravou narušeno i ústavní právo rovnosti subjektů v jejich právech podle čl. 1 Listiny. Shodné porušení zákonem stanovené povinnosti - tj. pozdní podání daňového přiznání - bude mít totiž za následek různý postih, kdy daňový subjekt, který má nižší daňovou povinnost, bude sankcionován nižší pokutou než subjekt s vyšší daňovou povinností, aniž by pro to byl jakýkoliv racionální důvod, který by rozdílnost postihu shodného porušení zákona ospravedlňoval. Skutečnost, že je stanovena nejnižší a nejvyšší sankce, podle názoru navrhovatele uvedený zásah do rovnosti práv neodstraňuje.
8. Navrhovatel je toho názoru, že na základě shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/03 se ocitl v procesní situaci, v níž nemá najisto postaveno, nakolik je důvodná žalobní námitka žalobce ohledně porušení zásady proporcionality, podle níž by správce daně měl zohledňovat při uplatňování svých pravomocí mimořádnou situaci určitého daňového subjektu a jeho oprávněné zájmy tak, aby jeho postup nebyl vůči němu nepřiměřeně tvrdý. Sporné ustanovení § 250 daňového řádu vede k omezení možnosti správního úřadu přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, osobě delikventa a jeho poměrům. Proto navrhovatel postupoval podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, řízení usnesením ze dne 7. října 2014 č. j. 11Af 76/2011-54 přerušil, a to za účelem předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.