V.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení částí zákona č. 425/2010 Sb. (případně částí zákona č. 236/1995 Sb.), pokud obsahují restrikce v odměňování soudců (§ 3 odst. 3, § 3b), spolu s návrhem na přednostní rozhodnutí v předmětné věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., byl podán Městským soudem v Brně dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jak bylo již uvedeno v naraci, ve věci sp. zn. 35 C 35/2011 je Městským soudem v Brně rozhodováno o žalobě, kterou se soudce Okresního soudu Brno-venkov domáhá vůči České republice - Okresnímu soudu Brno-venkov zaplacení částky dané rozdílem mezi nárokem žalobce na plat ve smyslu § 28 až 31 zákona o platu a nárokem na náhradu výdajů ve smyslu § 32 odst. 1 písm. a) téhož zákona, a to dle původního žalobního nároku za leden, dle jeho rozšíření i za září 2011, a mezi skutečně vyplaceným platem a náhradou výdajů snížených s účinností od 1. ledna 2011 zákonem č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon o platu. Žalobce po splatnosti platu za září 2011 rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento měsíc; požaduje jak doplatek platu a náhrady výdajů za období do vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a následného vyhlášení sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o výši platové základny pro rok 2011, tak za období po vyhlášení nálezu a sdělení. Navrhovatel usnesením ze dne 24. 10. 2011 č. j. 35 C 35/2011-125 změnu žaloby připustil. Žalobce po splatnosti platu za leden 2012 rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento měsíc, a to o rozdíl mezi vyplaceným platem a náhradou výdajů určených v závislosti na výši platové základny stanovené v ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu pro rok 2012 až 2014 a platem a náhradou výdajů určených v závislosti na platové základně představující trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok. Usnesením ze dne 14. 2. 2012 č. j. 35 C 35/2011-168 Městský soud v Brně změnu žaloby připustil. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 2. 2012.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody. Svoji aktivní legitimaci navrhovatel opírá o konstatování, dle něhož při řešení předmětné věci musí aplikovat § 3 odst. 3 (a to pro část žalobního nároku týkající se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc září 2011) a § 3b odst. 2 (a to pro část žalobního nároku týkající se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc leden 2012) zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze na straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro řízení o kontrole norem jak ve vztahu k § 3 odst. 3, tak § 3b odst. 2 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Při posouzení části žalobního nároku týkajícího se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc září 2011 po přijetí derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 je nutno uplatnit ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., při posouzení části žalobního nároku týkajícího se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc leden 2012 nutno pak uplatnit § 3b odst. 2 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Tyto skutečnosti vedly Ústavní soud k akceptaci rozšíření petitu, jak byl obsažen v doplnění návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 26. března 2012.
Ve vztahu k bodu I návrhu Ústavní soud konstatuje, že ve své ustálené judikatuře opakovaně zaujal právní názor, dle něhož novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8. 10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. 3. 2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.), Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), I. ÚS 504/10 ze dne 21. 3. 2011, I. ÚS 1927/09 ze dne 21. 3. 2011, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 ze dne 15. 8. 2000 (U 27/19 SbNU 271), Pl. ÚS 3/10 ze dne 20. 4. 2010, Pl. ÚS 33/08 ze dne 11. 2. 2009 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována; dostupná na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. Pl. ÚS 16/11 (viz výše)]. Ústavní soud připustil posuzování novely právního předpisu v případě, je-li namítána její protiústavnost z důvodu neexistence normotvorné kompetence nebo kvůli nedodržení ústavně předepsaného způsobu jejího přijetí a vydání [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.), Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593; 283/2005 Sb.) a Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Tyto právní závěry plně dopadají i na posuzovanou věc. V souvislosti s posouzením podmínek aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení předmětného ustanovení pak zakládají důvod pro přijetí závěru o jejich nenaplnění. Pro uvedené Ústavní soud návrh Městského soudu v Brně na zrušení ustanovení bodu 2 čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti dle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Nadto k argumentaci navrhovatele týkající se opětovného nabytí platnosti a účinnosti novelou změněného zákonného ustanovení jako účinku derogace této novely nálezem Ústavního soudu je nutno odkázat na nálezy sp. zn. I. ÚS 1696/09 ze dne 8. 2. 2011 a I. ÚS 504/10 ze dne 21. 3. 2011, jež podrobně shrnují předchozí judikaturu k dané problematice [obsaženou zejména v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.), Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.), Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.)]. V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 1696/09 a I. ÚS 504/10 konstatuje následující: "V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže. Z této zásady však Ústavní soud učinil nutnou výjimku, která však i v této otázce respektuje svrchovanost Parlamentu. Jak z rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 2/02 plyne, Ústavní soud poskytl Parlamentu čas, aby otázky upravené zákonem, jenž byl posléze protiústavním zákonem zrušen, znovu posoudil a přijal přiměřenou právní úpravu, která bude respektovat základní práva a svobody. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud předjímal i možnost, že zákonodárce apel strážce ústavnosti nevyslyší, a vzhledem ke specifické situaci - ochraně základního práva vzešlého z legitimního očekávání - stanovil další právní následky svého rozhodnutí." Z pohledu posuzované věci Ústavní soud dospívá k závěru, dle něhož na ni dopadá obecné pravidlo plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 504/10 (jakož i z předchozí judikatury) a nejsou v jejím případě naplněny podmínky pro přijetí výjimky z uvedeného pravidla. Domáhá-li se navrhovatel vyslovení obdobného závěru, jaký učinil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, v němž po zrušení derogačního ustanovení konstatoval obnovení stavu založeného derogovanými ustanoveními, je nutno konstatovat, že na rozdíl od věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 v rozhodovaném případě by případná derogace ustanovení bodu 2 čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., nepředstavovala derogaci derogace.