I.
Dne 21. 9. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Okresního soudu Brno-venkov č. j. 6 C 720/2001-58 na zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud Brno-venkov (dále též "navrhovatel") podal návrh na zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o veřejných dražbách") v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navrhovatel v návrhu uvedl, že v souzené věci se žalobci domáhají vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že prodej zástavy (rodinného domu a pozemků žalobců) na základě dražební vyhlášky o konání nedobrovolné dražby z 27. 7. 2001 je nepřípustný. Úkolem soudu je posoudit, zda v tomto případě byly splněny podmínky nedobrovolné dražby podle § 36 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel uvedl, že ve věci není sporné, že žalovaný jako zástavní věřitel nemá vykonatelné soudní rozhodnutí (exekuční titul) vůči žalobcům jako zástavním dlužníkům ani vůči osobnímu dlužníkovi (třetí osoba odlišná od účastníků řízení). Podmínka nedobrovolné dražby podle § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách tedy není splněna. Žalovaný v řízení zastává stanovisko, že podmínky nařízení nedobrovolné dražby byly splněny a poukazuje na ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách.
Navrhovatel dále ve svém návrhu uvedl, že v souzeném případě podmínky citovaného ustanovení zákona o veřejných dražbách byly splněny, a nařízená nedobrovolná dražba je tak v souladu se zákonem o veřejných dražbách. Navrhovatel se nicméně domnívá, že ustanovení § 36 odst. 2 citovaného zákona by mohlo být v rozporu s ústavními zákony České republiky, a to z následujících důvodů:
1. Ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona o veřejných dražbách kategorizují věřitele pohledávek zajištěných zástavními právy do dvou skupin. Do první skupiny patří věřitelé, kteří ke svému uspokojení a realizaci zástavního práva nepotřebují standardní exekuční titul (§ 36 odst. 2 citovaného zákona). Do druhé skupiny patří ti věřitelé, kteří musí absolvovat zdlouhavý a náročný soudní proces, který povede k získání exekučního titulu (§ 36 odst. 1 citovaného zákona). Rozdíl v realizaci práva těchto dvou skupin věřitelů, uvádí navrhovatel, je více než zřejmý, neboť ti "šťastnější" věřitelé, jejichž zástavní právo vzniklo přede dnem účinnosti zákona, se svého práva domůžou mnohem snadněji a rychleji. Citované ustanovení tak do našeho právního řádu vnáší podle navrhovatele nerovnost v právech, která by mohla odporovat zásadám právního státu. Je zde tedy podle navrhovatele možný rozpor s čl. 1 Listiny.
2. V posuzovaném případě se nárok žalovaného jako zástavního věřitele odvíjí od zástavní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 3. 7. 1996, tedy ještě před účinností zákona o veřejných dražbách. Smlouva byla uzavřena podle tehdy platného ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku, které umožňovalo zástavnímu věřiteli při výkonu jeho zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost. V té době však žádný jiný právní předpis neupravoval způsob provedení této dražby (výjimku tvořil v té době ještě platný zákon č. 174/1950 Sb., o dražbách mimo exekuci, jehož působnost však byla omezena jen na movité věci a jehož realizace byla prakticky nemožná). Převažující odborná právnická veřejnost tak ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 2000 považuje za tzv. legislativní zmetek. Z výše uvedeného tak podle navrhovatele vyplývá, že v době, kdy žalobci uzavřeli zástavní smlouvu, neexistoval způsob, jak jejich zástavu prodat ve veřejné dražbě. Pokud takový způsob byl včleněn do právního řádu až zákonem o veřejných dražbách, naskýtá se podle navrhovatele otázka, zda se nejedná o pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu), která je nepřípustná. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je podle navrhovatele také zákaz pravé zpětné účinnosti právních předpisů, který lze dovodit z Ústavy. Uvedené zákonné ustanovení by tak mohlo být v rozporu i s čl. 1 Ústavy.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Okresní soud Brno-venkov navrhl, aby Ústavní soud ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách zrušil.