Čl. 24
Zásada rovného nakládání
(1) Smluvní stát nesmí uložit osobám, které mají v druhém smluvním státě bydliště či sídlo, žádné daně, které by neuložil osobám, které mají bydliště či sídlo v třetím státě, s nímž neuzavřel smlouvu o zamezení dvojího zdanění.
(2) Zdanění stálé provozovny, kterou podnik jednoho smluvního státu má v druhém smluvním státě, se neprovede v tomto druhém státě způsobem méně příznivým než zdanění podniků tohoto druhého státu, které vykonávají tutéž činnost.
Toto ustanovení nebude vykládáno jako závazek jednoho smluvního státu, aby přiznal osobám majícím bydliště v druhém smluvním státě daňová osvobození, úlevy a snížení daně z důvodů osobního stavu nebo povinností k rodině nebo z jiných osobních důvodů, které přiznává osobám, které na jeho území mají bydliště.
(3) Podniky jednoho smluvního státu, jejichž jmění je zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo vlastněno nebo kontrolováno osobou nebo osobami majícími bydliště či sídlo v druhém smluvním státě, nesmí být podrobeny v prvně zmíněném smluvním státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které by byly jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeny jiné podobné podniky tohoto prvně zmíněného státu.
(4) Výraz "zdanění" označuje v tomto článku daně jakéhokoli druhu a pojmenování.