XIV.
Přechodná ustanovení
291. Pokud ve vztahu k § 18 odst. 1 navrhovatelé namítají protiústavnost spočívající v "ohrož[ení] vlastnické[ho] práv[a] jiných osob, které nabyly majetek od státu v dobré víře, když takovýmto osobám stát ochranu neposkytuje", postrádá tato námitka jakoukoliv právní logiku.
292. Ustanovení umožňuje, stručně řečeno, aby oprávněná osoba podala žalobu na určení vlastnického práva státu ve vztahu k původnímu majetku, který přešel nebo byl převeden do vlastnictví jiných osob v rozporu s tzv. blokačními paragrafy. Tato námitka vybízí Ústavní soud zopakovat následující: "Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí 'zákonů o tomto majetku' při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků." (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38).
293. Navrhovatelé tedy zjevně přehlížejí, že rozpor se zákonem v uvedených případech způsobuje absolutní neplatnost převodu. Pro tuto skutečnost je existence § 18 odst. 1 bezvýznamná, neboť eventuální derogace uvedeného ustanovení na tomto faktu nic nezmění. Význam uvedeného ustanovení lze spatřovat především v založení aktivní legitimace oprávněné osoby, když primárně je neplatným převodem dotčeno vlastnické právo státu a toliko sekundárně restituční nárok oprávněné osoby. Zároveň není zřejmé, v čem má spočívat odepření ochrany třetím osobám, když každý případ má být předmětem soudního řízení, přičemž soudy budou nepochybně rozhodovat na základě individuálních okolností daného případu. Tedy poskytnou ochranu všem právům, která jsou ve hře. Existence různých blokačních ustanovení (nejen ve vztahu k církevnímu majetku) je ostatně pravidelnou součástí restitučních zákonů (§ 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., aj.), proto lze navrhovatele odkázat na související judikaturu.
294. Totéž lze vztáhnout na související ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a námitky vedlejšího účastníka 2), který tvrdí, že toto blokační ustanovení bylo v minulosti "běžně porušováno", pročež oprávněné osoby podle § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. obdržely pouze "směšnou náhradu". K otázce povahy finanční náhrady jako druhého subsidiárního nároku se Ústavní soud již vyjádřil. Rovněž ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na něž vedlejším účastníkem 2) citované ustanovení § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odkazuje, s náhradou v podobě (náhradní) nemovitosti počítá. Dále je nutno uvést, že zmíněný § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dopadá na specifickou situaci oprávněných osob, které nebyly do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, přičemž s touto kategorií zákonodárce v roce 1991 nepočítal, neboť do problematiky zasáhl až Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/95 ze dne 13. 12. 1995 (N 83/4 SbNU 279; 29/1996 Sb.), jímž byla podmínka trvalého pobytu na straně oprávněných osob zrušena, což nutně vyvolalo napětí mezi majetkovými zájmy těchto osob a realitou předchozích majetkových přesunů. Tato námitka vedlejšího účastníka 2) je tedy zcela nepřípadná, stejně jako poukaz na "směšnou náhradu" oprávněným osobám, neboť tato výhrada ze strany vedlejšího účastníka 2) nyní přichází poměrně opožděně.
295. Vedlejší účastník 1) dále napadá (odst. 24) ustanovení § 18 odst. 8, dle něhož "není dotčeno právo oprávněných osob na soudní a jinou právní ochranu proti komukoli, kdo drží původní majetek registrovaných církví a náboženských společností.". Ve vztahu k tomuto ustanovení však nenamítá protiústavnost a nepřipojuje ani nepřímo ústavně relevantní argumentaci. Navíc napadené ustanovení nezakládá další nároky "nad rámec" zákona, jak tvrdí vedlejší účastník 1), neboť nároky založené zákonem č. 428/2012 Sb. (v rozsahu naturální restituce) jsou nároky restitučními a směřují vůči aktuálnímu vlastníkovi, nikoliv toliko držiteli. Jejich charakteristickým znakem podle judikatury Ústavního soudu je, že neexistují mimo restituční zákon. Tento závěr je založen na tezi, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Z uvedeného plyne, že nejsou-li restituční nároky založeny právě restitučním zákonem, není možno jim ani poskytovat soudní ochranu. Dané ustanovení žádný restituční nárok nezakládá a vedlejší účastníci to ani netvrdí.
296. Pokud se jedná o nároky jiné, které nekonkurují hlavě II zákona č. 428/2012 Sb., lze poukázat na případy tzv. duplicitního zápisu vlastnického práva, což je situace, kterou již řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3207/10 ze dne 31. 8. 2011 (N 146/62 SbNU 263). V něm byla konstatována existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu v případě duplicitního vlastnictví i v případě, kdy se jedná o historický majetek církví a náboženských společností, na nějž jinak dopadá stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05. S ohledem na exkluzivitu vlastnictví teprve určením vlastnického práva v uvedeném případě je najisto postaveno, kdo je vlastníkem sporné věci, nedochází tedy k obcházení restitučního zákona. Není každopádně úkolem Ústavního soudu modelovat další situace, kdy může nastat nevlastnická držba původního majetku (zejm. v případě nesouladu obsahu katastru správním stavem) ve smyslu § 18 odst. 8, to je úkolem obecných soudů v konkrétní věci, nicméně ve vztahu k tomuto ustanovení nebyla zjištěna protiústavnost.
297. Za relevantní nepovažuje Ústavní soud požadavek navrhovatelů na zrušení § 18 odst. 9 ("Práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická.") a námitku, že toto ustanovení "ruší přímo reformu Josefa II. a překračuje hranici února 1948". Navrhovatelé opomněli uvést, které ustanovení ústavního pořádku chrání jakékoliv "reformy Josefa II". Ústavní pořádek zákonodárci neukládá jakkoliv upravit či neupravit postavení Náboženské matice (odhlédneme-li navíc od toho, že josefínské reformy byly zásadně překonány již právními a politickými změnami v roce 1848, ve vztahu k postavení katolické církve v Rakousku konkordátem z roku 1855, později zákonem č. 50/1874 ř. z. atp.). Je možno nyní odhlédnout od skutečnosti, že za dobu posledních dvou set let státní správy se hlavní - ekonomický - význam Náboženské matice pro financování římskokatolické církve pouze snižoval až do jejího současného marginálního postavení, přičemž povadnutí zájmu státu na její správě není nijak překvapivé. Stran právního postavení Náboženské matice a jejího účelu, který je (od roku 1782) zaměřen ve prospěch výhradně římskokatolické církve, je možno odkázat především na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 189/02 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 5 A 35/2002-73. Napadené ustanovení § 18 odst. 9 navíc není ustanovením restitučním (srov. však zařazení Náboženské matice mezi oprávněné osoby dle § 3), zejména jím není založen titul pro převod (přechod) vlastnického práva ze státu na oprávněnou osobu, tedy ani není zřejmé, v jakém ohledu by bylo možno konstatovat "prolomení" rozhodného restitučního data 25. února 1948. Napadené ustanovení zároveň zjevně není retroaktivní.
298. K úvahám navrhovatelů stran Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (odst. 47), lze poukázat na ustanovení § 18 odst. 10, dle něhož se zákon č. 428/2012 Sb. na tuto a další uvedené nemovitosti v areálu Pražského hradu nevztahuje, v čehož důsledku oprávněné osobě, stručně řečeno, nemůže být restituční nárok zákonem č. 428/2012 Sb. k těmto nemovitostem založen (srov. odlišnou konstrukci výluk z vydání věci v § 8). Eventuální zrušení napadeného ustanovení by naopak jmenované nemovitosti do věcné působnosti zákona č. 428/2012 Sb. zařadilo, což se jeví jako rozporné se smyslem návrhů navrhovatelů a vedlejších účastníků. Lze tedy uzavřít, že vztahy ke jmenovaným nemovitostem nejsou vůbec předmětem majetkového vyrovnání a jejich konkrétní právní úprava do budoucna nadále zůstává v dispozici zákonodárce.
299. Nad rámec uvedeného lze dodat, že k dopadům vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, na otázku přechodu vlastnického práva se v nedávné době vyjádřil nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22. 4. 2013. V této souvislosti je možno podotknout, že se jedná o nález jednoho ze senátů Ústavního soudu, kterým nebylo věcně rozhodováno o otázce přechodu vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným v § 18 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. z církevních subjektů na stát. Zejména tímto nálezem nejsou zpochybněny výsledky již ukončeného sporu o určení vlastnického práva (tj. podle obecných předpisů), který vyvolali dřívější vlastníci a který byl ve fázi řízení před Ústavním soudem ukončen usneseními o zastavení řízení na základě zpětvzetí ústavní stížnosti [usnesení sp. zn. I. ÚS 1240/09 ze dne 13. 7. 2010; usnesení sp. zn. I. ÚS 1240/09 ze dne 26. 11. 2010 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Bez ohledu na řadu odlišných stanovisek je nutno připomenout nosné závěry odůvodnění plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dle něhož "[v]lastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.".