XI/b
K § 2 (původní majetek)
177. Rovněž není zřejmé, jaké konkrétní námitky se vztahují k ustanovení § 2 jako celku. Pokud se jedná o vymezení "původního majetku" církví a náboženských společností, je tento věcný rozsah rovněž plně v kompetenci zákonodárce, který je rovněž oprávněn i přes toto vymezení, i při uplatnění výzvy k vydání věci, v případě existence veřejného zájmu věc nevydat (§ 8). K dobovému pojmu "církevní jmění" a jeho vztahu k odlišnému pojmu "původní majetek" se Ústavní soud již vyjádřil výše.
178. Navrhovatelé namítají, že vymezení zahrnuje majetek, resp. věci, které církevním subjektům toliko "příslušely", čímž má být myšlen jiný vztah než vlastnické právo. Důvodová zpráva a vyjádření vlády uvádějí, že definice původního majetku zahrnuje kromě věcí i "majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů", o nichž právní terminologie nehovoří jako o předmětu vlastnictví, nýbrž tak, že určitému subjektu přísluší. Zejména je poukazováno na restituční titul dle ustanovení § 5 písm. g), a to odmítnutí dědictví v dědickém řízení, pokud k odmítnutí dědictví došlo v tísni. Konkrétní argument navrhovatelů v tom smyslu, že pojem byl zařazen s ohledem na údajnou absenci vlastnického práva na straně (katolické) církve, byl vypořádán výše.
179. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že souvětí uvedené v ustanovení § 2 písm. a) je významově přetížené a výčet v § 2 písm. a) zahrnuje pod vztah "příslušení" rovnocenně věci i práva, bez bližší diferenciace. Právní řád tehdejší ani současný nezná právní vztah "příslušení", který by byl druhem (věcného) práva.
180. Ve věci však především odpadá základní námitka navrhovatelů i vedlejších účastníků, že církevní subjekty nemohly být pojmově vlastníky (toliko veřejnými uživateli) věcí z původního majetku, jak je vymezen v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Pojem "příslušely" proto ani nemůže dopadat na vztahy plynoucí z "veřejného vlastnictví" k církevnímu majetku, neboť takový institut dobové právo neznalo.
181. Přesto nelze vyloučit, že výklad citovaného ustanovení se může jevit v aplikační praxi nezřetelným. Nejedná se však o nejasnost, kterou by nebylo možno překlenout interpretací, jak je naznačena důvodovou zprávou. Tedy, že ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možno vykládat pouze tak, že nezahrnuje věci, které byly v okamžiku majetkové křivdy prokazatelně ve vlastnictví třetích osob (typicky soukromé kaple, k nimž existovala veřejnoprávní dispozice na straně církve). Pojem "příslušely" pak bude vztažen toliko k "majetkovým právům a jiným majetkovým hodnotám, včetně spoluvlastnických podílů," a nikoliv již k "věcem." Dosavadní restituční předpisy jsou ostatně založeny na zásadě obnovy vlastnického práva, a nikoliv obnovy dobových veřejnoprávních vztahů. Výklad § 2 písm. a) v souvislosti s § 5 zákona č. 428/2012 Sb. naopak do pojmu původního majetku musí zahrnout i ty věci, ve vztahu k nimž byla aktem veřejné moci způsobena majetková křivda, jak je zákonem definována. Uvedené dopadá především obecně na restituční skutkové podstaty založené na protiprávním znemožnění ujmout se fakticky či právně vlastnických práv, například na ustanovení § 5 písm. g), dle něhož se za majetkovou křivdu považuje odmítnutí dědictví v dědickém řízení, pokud k odmítnutí dědictví došlo v tísni.
182. Uvedený výklad je pak zcela v souladu s dosavadním restitučním zákonodárstvím, dle něhož do věcné působnosti (analogicky k vymezení původního majetku) zákonů spadaly právě i ty věci, ve vztahu k nimž oprávněné osobě vznikla zákonem definovaná majetková křivda, a to aniž by uvedené zákony v tomto ohledu definičně rozlišovaly mezi "právem" a "věcí". Konstrukce zákona č. 87/1991 Sb., který v § 6 odst. 1 písm. h) obsahuje např. rovněž obdobný restituční titul ("odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni"), a to aniž by § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. rozlišoval mezi věcmi a právy ("jejíž věc přešla do vlastnictví státu"). V aplikační praxi nedůsledná terminologie zákona č. 87/1991 Sb. v tomto bodě nepůsobí problémy. Obdobné platí i pro § 6 odst. 1 písm. 1) zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se slovy "jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát" v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zájmeno "jehož" rovněž implikuje vlastnictví). V tomto ohleduje zřejmé, že ustanovením § 2 písm. a) nedošlo k rozšíření věcné působnosti zákona oproti dřívějším restitučním principům a nebyl ani shledán ústavní důvod pro derogaci části tohoto ustanovení.
183. Skutečnost, že § 2 zákona o vyrovnání s církvemi neobsahuje širší definici původního majetku, který by zahrnoval i majetek určený na humanitární účely jiných subjektů, jak požadují navrhovatelé v odst. 29 d), je zcela irelevantní pro ústavnost zákona a jeví se jako zcela nesouvisející s předmětem právní úpravy. Námitka v odst. 29 e), která je založena na faktu, že zákon č. 229/1991 Sb. se nevztahoval na církve a náboženské společnosti, opomíjí, že se jedná o konstatování obecně známé skutečnosti, která plyne z konstrukce zákona, zejména z ustanovení § 29, které právě přijetí zákonů o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, předjímá. Přesvědčivá argumentace, proč právě ve vztahu k "nezastavěné půdě" by měla být naturální restituce protiústavní, tedy v čem spočívá její zvláštní ústavní status (veřejný zájem, zvláštní ochrana), pro nějž by nemohla být vydána právě církevním subjektům, chybí. Pokud je tento závěr vystavěn pouze na úvaze, že pokud zákon č. 229/1991 Sb., resp. kterýkoliv předchozí restituční zákon, neučinil církevní subjekty oprávněnými osobami, nemůže tak již učinit žádný jiný zákon, jedná se o výklad mimo rámec racionálního diskursu. Pokud se jedná o námitku, že jiným právnickým osobám "nezastavěná půda" rovněž nebyla vydávána, navrhovatelé zcela pomíjí faktický stav, kdy Československý červený kříž či tělovýchovné organizace nebyly srovnatelnými pozemkovými vlastníky zemědělských či lesních pozemků ani tak nebyly koncipovány.
184. Nelze totiž nikterak dovodit, že vydáním jednoho právního předpisu by byla vůle zákonodárce zmírňovat majetkové křivdy konzumována. V opačném případě by pak například i zákon č. 87/1991 Sb., vydaný zejména pro fyzické osoby, jako nepřímé pokračování ve vztahu k zákonu č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, měl mít rovněž povahu zákona protiústavního. Obdobné platí ve vztahu k námitkám 29 f), h), i) a j). K náhledu, že přijetím restitučního zákona jsou všichni ostatní "restituenti" (navrhovatel má však patrně na mysli všechny ostatní osoby nad rámec osob oprávněných) protiústavně diskriminováni, viz úvahy k povaze rovnosti výše. Při tomto náhledu by byl protiústavním jakýkoliv restituční zákon. Zákonodárce ostatně nikdy neměl na mysli záměr vyvolat mezi jím zvolenými oprávněnými osobami závist a nepřejícnost ani nemínil postupným vydáváním restitučních předpisů "uspokojené" oprávněné osoby přivést do tábora oněch, kteří se dovolávali "restituční tečky". Ex favore restitutionis naopak vyplývá zásada: "Přej a bude ti přáno." K tvrzené absenci "úplného vlastnictví" viz výše. Navrhovateli není vysvětleno, na čem je založena úvaha, že je žádoucí toliko vydání "velmi malého počtu restituovaných objektů", neboť tato skutečnost má bránit "soudním sporům potenciálních restituentů". Zkušenost justice z 90. let je přesně opačná. Právě v situaci, kdy osoba nebyla zařazena mezi osoby oprávněné (resp. požadovaná věc nespadala do věcné či časové působnosti), byly žaloby podávány.
185. Pokud jako dílčí námitku vůči ustanovení § 2 písm. a) navrhovatelé tvrdí, že "církevní organizace bývala jako vlastník zapisována s poznámkou Sine presentato, přičemž žádnému jinému subjektu s takovouto poznámkou se majetek nevydával, protože nebylo prokázáno jeho vlastnictví" [odst. 27 a)], neboť se mělo jednat o "zápis bez písemného podkladu" (odst. 47), je tato úvaha nepřípadná hned v několika rovinách. Navrhovatelé nesprávně uvádějí, že uvedená poznámka (správně: sine praesentato) značila "zápis bez písemného podkladu". Takto svévolný postup rakouských úřadů (resp. knihovních soudů) je však v zásadě vyloučen a navrhovatelé jej ani ničím nedokládají. Dotčený řádek zápisu v pozemkové knize totiž zahrnoval "den a rok podání, jakož i jeho číslo exhibitní" (Čečetka, V. J. Všeobecný knihovní zákon ze dne 25. července 1871 č. 95 ř. z. se stanoviska praxe. Praha, 1891, s. 26). Údaje přenášené ze starších zemských desk, které jinak měly obdobnou údajovou strukturu, případně jiných veřejnoprávních evidencí, však nebyly vkládány na základě návrhů jednotlivých vlastníků, nýbrž přenosem těchto údajů. Do úvodní kolonky zápisu se potom uvádělo "Sine praes. et N. Exh.", tedy "bez data podání a čísla exhibičního". Zápis byl proveden právě výhradně na základě písemných podkladů (zápisů, listin, protokolů apod.), které zohledňovaly faktický právní stav, nikoliv však na základě návrhu účastníka. Je potom zcela nepodložené tvrzení navrhovatelů, že údaje z pozemkových knih nejsou průkazným údajem o vlastnictví, neboť je zřejmé, že uvedená poznámka sine praesentato nebyla určena specificky pro církevní subjekty, a už vůbec nevypovídala nic o obsahu či "věrohodnosti" zapisovaného údaje. Konečně není nijak podloženo tvrzení, že by oprávněným osobám podle předchozích restitučních zákonů neměl být vydáván majetek, který byl do pozemkových knih zapsán přenosem údajů ze starších evidencí, a není ani zřejmé, z jakého důvodu by tomu tak mělo být. V případě omylů při zápisech měl pochopitelně skutečný vlastník možnost soudní ochrany, k tomuto postupuje však obecně možno poznamenat, že námitky měly být vzneseny již před více než sto lety, nikoliv nyní.