I.
Vymezení věci, argumentace navrhovatele, stanovisko účastníků řízení
1. Dne 8. září 2008 obdržel Ústavní soud návrh na zrušení části zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a to konkrétně:
- části ustanovení § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění, a to ve slovech "která má být projednána v občanském soudním řízení",
- části ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění, a to ve slovech "kterou účastník řízení požaduje, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení",
- ustanovení § 30 zákona o vyvlastnění.
2. Pro případ zamítnutí uvedeného je navrhováno, aby Ústavní soud alespoň podal ústavně konformní výklad ustanovení § 28 a 30 zákona o vyvlastnění formou interpretativního výroku. Jím by měl zodpovědět otázku, zda i poté, co napadená ustanovení zákona o vyvlastnění nabyla účinnosti, platí výklad zaujatý dříve Ústavním soudem v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/06.
3. Navrhovatel uvedl, že u něho v oddělení 35 C probíhá množství řízení vycházejících ze zákona o vyvlastnění (35 C 32/2007, 35 C 33/2007, 35 C 34/2007, 35 C 335/2007, 35 C 36/2007, 35 C 37/2007, 35 C 39/2007, 35 C 40/2007, 35 C 41/2007, 35 C 50/2007, 35 C 1/2008, 35 C 4/2008, 35 C 7/2008, 35 C 15/2008, 35 C 16/2008, 35 C 19/2008, 35 C 25/2008). Vypočtená řízení jsou vedena v důsledku rozhodnutí správních orgánů, jimiž nebylo rozhodnuto o vyvlastnění a předmětné návrhy byly bez skutečného věcného projednání zamítnuty na základě právního názoru, že v případě realizovaných staveb je dodatečné vyvlastnění vyloučeno. Podle navrhovatele tento názor odporuje závěrům přijatým Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 5 As 11/2003-66 (Sbírka rozhodnutí NSS č. 9/2005, č. 630), kde se říká pravý opak. Před vlastním soudním rozhodováním je však dle navrhovatele nutno vyřešit otázku příslušnosti. Řízení uvedených spisových značek se netýkají soukromoprávních sporů o výši a případné rozdělení náhrady, ale samotného vyvlastnění jakožto veřejnoprávního zásahu do vlastnického práva, který by měl - alespoň podle názoru navrhovatele - podléhat přezkumu ve správním soudnictví. Přesto správní soud v sérii případů shora uvedených podané žaloby odmítl postupem podle § 46 odst. 2 soudního řádu správního s tím, že po 1. 1. 2007 náleží do občanského soudního řízení. Ve věci sp. zn. 35 C 33/2007 rozhodoval dokonce zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., který usnesením ve věci kompetenčního sporu zn. Konf 34/2007 určil, že příslušným vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu o zřízení věcného břemene je soud v občanském soudním řízení. Tento závěr je závazný i pro navrhovatele. Musí proto aplikovat výše označená ustanovení zákona o vyvlastnění, ačkoliv je přesvědčen o jejich rozporu s ústavním pořádkem. Od toho navrhovatel dovozuje svou aktivní legitimaci.
4. Předmětná právní úprava, eventuálně její výklad přijatý zvláštním senátem, je dle názoru navrhovatele v přímém rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (konkrétně usnesením sp. zn. Pl. ÚS 14/06), Nejvyššího správního soudu (konkrétně usnesením rozšířeného senátu č. j. 4 As 47/200350), a zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. (konkrétně usnesením č. j. Konf 81/2004-12). Zdůrazňuje tam uvedený výklad, podle něhož je třeba rozlišovat ta řízení, jejichž předmětem je vyvlastění nebo nucené omezení vlastnického práva věcným břemenem zřizovaným správním aktem, a ta řízení, jejichž předmětem je spor o vlastnické právo. Prvá kategorie případů představuje rozhodování ve veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní věci, a je proto dána pravomoc správních soudů. Naopak pravomoc civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případně rozdělení náhrady. V případech navrhovatelem uváděných o výši či rozdělení náhrady (tedy ve zmiňovaném pojetí soukromoprávní záležitosti) nejde, jedná se naopak o typické otázky práva veřejného.
5. Právní úprava je v rozporu s ústavními principy dělby moci ve státě, když vyvlastnění by v důsledku kritizované praxe (ve smyslu celého věcného projednání) meritorně řešily namísto státní správy civilní soudy. Ty totiž nemají možnost rozhodnutí správního orgánu rušit a věci mu vracet k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Správní část vyvlastňovacího řízení by tak byla fakticky obejita. Navrhovatel vyslovuje obavu, že se správní orgány budou jednoduše rozhodování ve věcech vyvlastnění zbavovat jejich "přehráváním" na civilní soudy. Přitom efektivní soudní kontrolu správních orgánů projednávajících a rozhodujících tyto případy lze realizovat leda cestou správního soudnictví, tedy rušením vadných rozhodnutí a vracením věcí k dalšímu projednání. Napadená právní úprava zpochybňuje samotný smysl správního soudnictví v České republice. Konečně správní orgán není ani účastníkem řízení podle části páté občanského soudního řádu, proto mu nemůže soud uložit povinnost k náhradě nákladů řízení. Tím se právní úprava ocitá v rozporu s dikcí čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvující soudní přezkum správních rozhodnutí.
6. Dále navrhovatel poukazuje na rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantujícím zákaz odnětí věci zákonnému soudci; původně jím byl soudce správní s dostatečnými možnostmi ke zjednání nápravy, nově jím má být soudce civilní s možnostmi nápravy zcela nedostatečnými. Je rovněž zasaženo do práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), když věci již dříve řešily správní soudy, ovšem meritorně je neskončily, jen předaly soudům civilním, přičemž ve správním soudnictví již odčekaná doba se takto ztrácí.
7. Konečně navrhovatel upozorňuje na rozpor se zákazem retroaktivity, týká-li se nová zákonná úprava i rozhodnutí vydaných před datem její účinnosti.
8. Návrh, jak již bylo uvedeno, směřuje ke zrušení označených částí zákona o vyvlastnění, eventuálně k podání jejich ústavně konformního výkladu formou interpretativního výroku. Tím by měl dle navrhovatele Ústavní soud osvětlit, zda i po nabytí účinnosti předmětných ustanovení zákona o vyvlastnění platí výklad Ústavním soudem dříve učiněný (ve zmiňovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/06).
9. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k obsahu návrhu po rekapitulaci průběhu přijetí zákona o vyvlastnění pouze uvedla, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení o souladu napadené právní úpravy s ústavním pořádkem a právním řádem. Posouzení ústavnosti úpravy nechává zcela na úvaze Ústavního soudu.
10. Senát Parlamentu České republiky popsal podrobně proces přijímaní návrhu zákona o vyvlastnění s důrazem na rozpravu, která o návrhu proběhla v horní komoře Parlamentu. K ustanovením zákona napadeným nyní posuzovaným návrhem neměl Senát žádné výhrady. Taktéž proto ponechává rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu, aniž by návrh argumentačně podpořil či se vyslovil pro jeho zamítnutí.