E)
41. K tvrzenému rozporu se zákazem retroaktivity:
42. Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Ve vztahu k procesním normám lze obecně konstatovat, že by bylo protiústavní, pokud by návrh (žaloba), podaný podle dříve platného práva a současně podle tohoto práva přípustný, byl v důsledku změny právní úpravy později odmítnut soudem jako nepřípustný. Takový postup by znamenal, že jednání podle původní úpravy právně relevantní by se na základě působení právní úpravy nové (přesněji řečeno, na základě nové právní situace) stalo právně irelevantním (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 526/03 či I. ÚS 673/03, http://nalus.usoud.cz/). To ovšem není nyní zkoumaný případ, kdy je soudní kontrola zachována, jen je převedena na , jinou kolej".
43. V posuzované věci je vůbec otázkou, zda lze o zpětné působnosti napadených ustanovení hovořit. S výslovnou právní úpravou soudního přezkumu ve věcech vyvlastnění, resp. určení soudu, který má pravomoc řízení provést, přišel zákonodárce v situaci, kdy tuto otázku řešila pouze judikatura. Nejde tedy o to, že by nové normativní pravidlo měnilo či nahrazovalo právní úpravu stávající, ale jde vlastně pouze o změnu rozhodovací praxe, kdy ta nová má již výslovnou oporu v zákoně.
44. Každopádně je třeba brát v úvahu, že jde o problém procesního práva, kde se stejným způsobem (tedy tak, že po nabytí účinnosti nové procesní úpravy se v řízení nadále postupuje podle ní, s tím, že procesní účinky úkonů dříve učiněných zůstávají zachovány) postupuje vždy, nestanoví-li přechodná ustanovení něco jiného. Taktéž v posuzovaném případě zůstávají procesní účinky učiněných úkonů zachovány, účastníci tedy nabytím účinnosti zákona o vyvlastnění nebyli o možnost soudního přezkumu připraveni, jen jsou postupem podle ustanovení § 46 odst. 2 soudního řádu správního poučováni o možnosti podat žalobu věcně příslušnému soudu. Jinými slovy, právo na přezkum správních rozhodnutí ani jiné další procesní právo není účastníkům řízení před správními orgány v důsledku nové úpravy odnímáno či zúženo, nedostávají se tedy horšího postavení oproti momentu, kdy podali původní žalobu (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 151/04 či sp. zn. IV. ÚS 293/06, http://nalus.usoud.cz/). Shodně jako v případě nyní zkoumaném postupoval zákonodárce i při přijetí soudního řádu správního (§ 129 odst. 2); úprava nevyvolala žádné pochybnosti stran své ústavnosti. Ostatně Ústavní soud případy, kdy bylo toto přechodné ustanovení aplikováno, již řešil (byť nebyl konfrontován s námitkou zcela totožnou s tou nyní posuzovanou), aniž by přitom považoval za potřebné se časovou působností blíže zabývat [např. nález sp. zn. I. ÚS 117/05 ze dne 5. 10. 2005 (N 190/39 SbNU 27) či usnesení sp. zn. I. ÚS 59/04, http://nalus.usoud.cz/].