XVI.
Závěr
74. Závěrem je nutné poznamenat, že právní úprava, kterou do zmíněných oblastí přinesl zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, má daleko k dokonalosti. Nespokojená reakce veřejnosti, ze které v podstatě vyšli i navrhovatelé, je přirozenou reakcí subjektů, kterým se "něco odebírá, mění, nebo činí méně přehledným". Základní myšlenkou, kterou je zmíněný zákon odůvodněn, je ozdravění veřejných rozpočtů. Tato dobrá myšlenka byla realizována jen částečně, způsobem, který nezískal širokou podporu veřejnosti. Zmíněný zákon je v částech, které jsou předmětem tohoto řízení, postaven na poměrně širokém a plošném omezování nejrůznějších sociálních dávek. Do této pro většinu obyvatelstva citlivé oblasti bohužel nepřinesl ani zjednodušení systému, ani jeho zpřehlednění, ani zjednodušení pravidel pro přiznávání dávek a ani důsledná opatření proti jejich zneužívání.
75. Stát navíc začal s úsporami zdola, tj. omezením sociálních dávek poměrně širokému okruhu subjektů. Nezačal s vytvořením účinných a efektivních kontrolních mechanismů, které by mohly přinést úspory tím, že by zabránily či postihovaly zneužívání těchto dávek. Např. v oblasti dávek poskytovaných v nemoci neskoncoval s nešvarem, pro který má čeština výraz "hodím se marod", tj. výraz, který v jiném jazyce pravděpodobně neexistuje. Posouzení toho, zda je někdo nemocný, by samozřejmě nemělo být v rukou toho, pro koho je to výhodné. V zařízeních poskytujících zdravotní péči a v praxi zdravotních pojišťoven nebyly vybudovány účinné kontrolní mechanismy umožňující postupně tyto nešvary odstraňovat.
76. Stát nezačal s úsporami sám u sebe rozborem, zda je současná "správa věcí veřejných" účelná, efektivní a hospodárná, zda nedochází k plýtvání veřejnými prostředky. Pokud by stát začal, alespoň částečně, nejprve u sebe, přesvědčil by do jisté míry značnou část obyvatelstva o nutnosti a účelnosti změn i v oblasti sociálních dávek, která je samozřejmě vázána na možnosti státního rozpočtu, jak poukázáno shora.
77. Stát tedy zvolil opět tu nejsnadnější cestu, ale bohužel jen pro sebe, čímž ideu reformy učinil poněkud nedůvěryhodnou. Nicméně i tuto reformní snahu lze uvítat a z tohoto hlediska je pak nutné posuzovat i úpravy, které přinesl napadený zákon. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat správnost, praktičnost nebo dostatečnou sociálnost zmíněných reformních postupů, ale jen to, zda se jedná o úpravu protiústavní či nikoli.
78. Kromě jisté nespokojenosti s úpravami, které přinesl zákon č. 261/2007 Sb., návrhy neobsahovaly (kromě shora citovaného návrhu skupiny 43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky), pomineme-li výhrady ke způsobu přijetí zákona, žádnou další relevantní ústavněprávní argumentaci. Prostor k derogačnímu zásahu Ústavního soudu by nastal pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno a prokázáno, že nová právní úprava snižuje realizaci ústavně zaručeného standardu sociálních dávek až k praktickému znemožnění jejich realizace, či dokonce k jejich plošnému odejmutí. Návrh 67 poslanců takovouto argumentaci nepřinesl a v řízení před Ústavním soudem nebylo zjištěno, že by stávající právní úprava znamenala tak výrazný ústup od zmíněných závazků státu, které na sebe převzal zejména v čl. 26 odst. 3, čl. 29, 30 a 32 Listiny, jejichž okruhu se tento případ týká. Pokles různých sociálních dávek je sice pro řadu subjektů nepříjemný, ale neklesl pod úroveň znemožňující skromnou existenci dotčených subjektů. Posoudit otázku účelnosti, vhodnosti a sociální spravedlnosti zákonné úpravy v této oblasti je pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jedná se totiž o otázky v podstatě politické, kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv.
79. Podle čl. 5 Ústavy je politický systém České republiky založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin (čl. 6 Ústavy). Ústavní soud proto uzavírá, že mají-li navrhovatelé jako představitelé moci zákonodárné za to, že jimi napadená právní úprava je nevhodná či vyvolávající negativní důsledky, mohou usilovat o změnu v rámci politické soutěže, nikoliv v rámci soudní kontroly ústavnosti, která ze své podstaty musí být omezena pouze na otázky ústavněprávní povahy. Pokud by snad Ústavní soud návrhu vyhověl a rozhodoval sám místo zákonodárce, porušil by nejen shora citovaná ustanovení Ústavy, ale zejména by učinil zbytečnou soutěž politických stran. Především jejich úkolem je podle mandátu získaného od jejich voličů a na základě toho stanovených politických priorit předkládat nejvhodnější způsoby realizace sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny. To samozřejmě vždy z hlediska možností státního rozpočtu, podložených výsledky hospodaření státu, za které rovněž nesou politickou odpovědnost, a v rámci limitů daných příslušnými články Listiny základních práv a svobod.
80. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pouze návrhu na zrušení částí zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a to slov ", trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny" v ustanovení § 15 odst. 1 věty první, dále zrušil slovo "čtvrtého" v § 15 odst. 3 větě první téhož zákona, a konečně zrušil i větu druhou ustanovení § 16 téhož zákona ve znění: "Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne karantény.". Učinil tak s účinností od 30. 6. 2008 z důvodů uvedených v bodě 67 shora.
81. Ve zbývající části návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Jan Musil, Pavel Rychetský a Eliška Wagnerová.
******************************************************************