VI.
Hodnocení Ústavního soudu
18. Ústavní soud se nejprve zabýval souladem § 394 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
19. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře jasně stanovil, že má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť i toliko v určitých případech, popřít. Ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu ve všech situacích jeho porušení (neexistuje zde ústavní restrikce). Jinými slovy, žádná osoba nemůže být zákonem naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva, byť pouze v určitém případě, neboť její právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo anulováno. Opačný výklad by rovněž značil, že zakotvení práv každého obracet se na soudní a jiné orgány ochrany pro ochranu svých práv učiněné ústavodárcem - nadané nejvyšší právní silou - by v podstatě ztrácelo smysl, neboť by mohlo být pro tu kterou situaci anulováno vůlí toliko zákonodárce [nález sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze dne 20. 5. 2008 (vyhlášen pod č. 355/2008 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (vyhlášen pod č. 291/2008 Sb.), oba dostupné na http://nalus.usoud.cz].
20. Civilní proces spočívá mimo jiné na dvou základních zásadách - zásadě dispoziční a zásadě projednací. Úzký vzájemný vztah soukromého práva hmotného a veřejného občanského práva procesního je nejlépe vyjádřen právě zásadou dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a pokud tento svůj úkol neplní, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva procesního se promítají do oblasti práva procesního především prostřednictvím dispoziční zásady, která ovládá civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze zásady dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil. Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces, ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle. Jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197) *), "Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi.". Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání. Proto se ve všech vyspělých právních řádech používají např. instituty domněnek výlučně při zjišťování skutkového stavu, tj. při objasňování a zjišťování rozhodných skutkových okolností. Urychlovací instituty (např. kontumační rozsudek nebo prekluzivní lhůty) se tak užívají výlučně v oblasti, na niž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na základní právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení (srov. blíže Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28 - 36).
21. Napadané ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona zamezuje realizaci dlužníkova práva řešit svůj úpadek oddlužením, ačkoli mu bylo předcházejícím rozhodnutím povoleno. V důsledku zavedení zákonné fikce, která se uplatňuje nejen při nečinnosti dlužníka, ale i hodnotovým úsudkem soudu, aniž by bylo umožněno, aby se dlužník proti rozhodnutí obecného soudu bránil řádným opravným prostředkem, je omezeno jeho právo na spravedlivý proces, což neumožňuje ani napravit chybu, která se může (např. dlužník se omluví, ale omluva je omylem vložena do jiného spisu apod.) v činnosti soudu vyskytnout. Fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení navíc není pouhým procesním úkonem, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení konkursu atd.).
22. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto je zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že základní příčina protiústavnosti zrušovaného ustanovení spočívá v jeho aplikačním propojení na zjevně protiústavní část ustanovení § 399 odst. 2 věty za středníkem, která zní: "jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět.". Toto ustanovení zakládající zákonnou fikci zpětvzetí návrhu na oddlužení však Vrchní soud v Olomouci v rámci své rozhodovací činnosti (řízení o opravném prostředku) již přímo neaplikoval, a proto ani neměl aktivní legitimaci k podání návrhu na jeho zrušení. Ta sice nepochybně svědčila Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně, avšak ten ji nevyužil. Vymyká se tak i z rozsahu přezkumu před Ústavním soudem, který je vázán návrhem Vrchního soudu v Olomouci.
23. Ústavní soud se dále zabýval souladem § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
24. Napadané ustanovení stanoví pořádkovou lhůtu dvou měsíců, ve které má odvolací soud o odvolání rozhodnout. Pokud by byla lhůta lhůtou propadnou, tj. kdyby právo zanikalo, případně kdyby s uplynutím byly spojovány jiné zásadní právní následky (např. fikce či domněnka), bylo by nutné takovou lhůtu považovat za protiústavní, tj. v rozporu s principem spravedlivého procesu. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že zavádění pořádkových lhůt pro rozhodnutí soudu nemůže být na škodu pravdivému zjištění skutečností, které leží v základech hmotněprávních vztahů a subjektivních práv. Zákonem stanovená lhůta v ustanovení § 93 odst. 2 insolvenčního zákona se týká rozhodnutí o odvolání proti nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, tj. jde o počáteční vyřešení situace dlužníka, kdy je nezbytné zamezit jakýmkoli průtahům, a vzhledem k tomu, že jde o lhůtu pořádkovou, není její vymezení v rozporu s právem na spravedlivý proces.
25. Zvýše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.
26. Ústavní soud vyhověl návrhu Vrchního soudu v Olomouci a projednal návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
------------------------------------------------------------------
*) pozn. red: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 70, str. 197
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************