I.
Rekapitulace návrhu
1. Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se Vrchní soud v Olomouci (dále též "navrhovatel") domáhal vydání nálezu, jímž se ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), zruší. Napadené ustanovení nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, a dle názoru Vrchního soudu v Olomouci tak brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu dle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Vrchní soud v Olomouci dále dodává, že procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci samé, odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z návrhu vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci vede insolvenční řízení zahájené návrhem dlužníka Z. S. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-A-5 zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením a současně nařídil přezkumné jednání na den 30. 9. 2008 v 10.30 hod. a po jeho skončení svolal schůzi věřitelů. Na schůzi, na kterou byl dlužník řádně předvolán, se ten bez omluvy nedostavil. Soud prvního stupně proto rozhodl u tohoto jednání usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým v souladu s ustanovením § 399 odst. 2 věty in fine za středníkem insolvenčního zákona aplikoval zákonnou fikci zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení a rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že konkurs bude řešen jako nepatrný (§ 314 a násl. citovaného zákona). Dne 1. 10. 2008 bylo obecnému soudu doručeno sdělení, kterým se dlužník omluvil ze schůze věřitelů z důvodu pracovní neschopnosti a svou pracovní neschopnost doložil potvrzením ze dne 30. 9. 2008. Proti usnesení ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým obecný soud vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení a rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že konkurs bude řešen jako nepatrný, podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že se jednání nezúčastnil z důvodu naléhavého zhoršení zdravotního stavu, a tvrzenou skutečnost doložil. V odvolacím řízení žádá Vrchní soud v Olomouci o zrušení napadaného usnesení soudu prvního stupně.
3. Vrchní soud v Olomouci ve svém návrhu dále uvádí, že dlužník by nebyl v lepším postavení ani v případě, že by se včas omluvil a soud neshledal omluvou důvodnou. Fikce zpětvzetí návrhu by tak nastala nikoliv jako důsledek nečinnosti dlužníka, ale na základě hodnotící úvahy soudu prvního stupně, a proti takovému rozhodnutí soudu, kterým soud vyhodnotil nastalou procesní situaci jinak než dlužník, nemá dlužník řádný opravný prostředek přesto, že má pro dlužníka nikoliv pouze procesní, ale hmotněprávní existenční důsledky. Dlužníku sice svědčí právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o řešení dlužníkova úpadku konkursem; vzhledem k tomu, že proti výroku I., kterým soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu na oddlužení, není odvolání přípustné, musí soud odvolání dlužníka v části, v níž by směřovalo proti tomuto výroku, odmítnout, aniž by se zabýval hodnocením omluvitelnosti důvodů, které dlužníku zabránily v účasti na schůzi věřitelů. V důsledku odmítnutí odvolání zůstane nedotčen výrok I., kterým vzal soud prvního stupně na vědomí zpětvzetí návrhu na oddlužení, a odvolací soud nemá jinou možnost, než potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o řešení dlužníkova úpadku konkursem, protože rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela v souladu s ustanovením § 396 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužníku je tak procesními předpisy odejmuto právo řešit svůj úpadek oddlužením, které mu bylo předcházejícím rozhodnutím soudu povoleno. Výsledek odvolacího řízení je tak předem určen vztahem mezi § 394 odst. 2, § 396 odst. 1 a § 399 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka musí být potvrzeno. Odvolací řízení se tak stává prázdným formálním obřadem.
4. Při projednávání odvolání dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona v části, ve které nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, je v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny, a proto podal k Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. Napadané ustanovení brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci samé, odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Protiústavním důsledkům vyplývajícím z této úpravy práva na odvolání se lze vyhnout pouze zrušením ustanovení § 394 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona, neboť jednoznačným zněním zákonné normy je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy odvolací soud vázán, neboť toto znění nedává odvolacímu soudu žádnou možnost ústavně konformního výkladu. Právo napadnout rozhodnutí prvoinstančního soudu odvoláním je právo procesní, které je dáno nebo vyloučeno procesními předpisy, avšak rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení podle ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze pokládat za pouhé rozhodnutí o vedení řízení, kterým by soud nebyl vázán. Především vyjadřuje důsledky vyplývající z § 399 odst. 2 insolvenčního zákona a deklaruje zákonnou fikci vyplývající buď z dlužníkovy nečinnosti nebo dokonce hodnotící úvahy soudu. Celá zákonná konstrukce pak s tímto rozhodnutím insolvenčního soudu spojuje další nevratné rozhodnutí o věci samé, které má hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele, kdy pro dlužníka jde o důsledky existenční.
5. V druhé části návrhu podaného podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se Vrchní soud v Olomouci domáhá vydání nálezu, jímž se ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ruší. Napadené ustanovení ukládá odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání proti způsobu řešení úpadku nejpozději do dvou měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně. Při předložení návrhu Ústavnímu soudu nelze lhůtu dodržet. Odvolací soud si je vědom, že jde o lhůtu pořádkovou a ochrana ústavního pořádku má před jejím dodržením přednost, Vrchní soud v Olomouci má však za to, že jednoduché právo by nemělo vytvářet formální překážky stanovením procesních lhůt, jejichž dodržení by ochraně ústavního pořádku bránilo, a proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i ustanovení § 93 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť jeho zrušením nebude rychlost odvolacího řízení v insolvenčním řízení dotčena, protože je zajištěna ustanovením § 92 insolvenčního zákona, které by zůstalo nedotčeno.
6. Navrhovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vzhledem k argumentaci uvedené pod bodem 5 a s ohledem na to, že přerušení insolvenčního řízení není podle § 84 odst. 1 insolvenčního zákona možné, a dále vzhledem k tomu, že bez ohledu na odvolání dlužníka důsledky prohlášení konkursu již nastaly zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, projednal návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.