VII.
Shrnutí
122. Spolu s rostoucí hrozbou teroristických útoků se vyvinul logický trend posilovat pravomoci a nástroje vyšetřujících orgánů veřejné moci na úkor zachování dosavadního standardu základních práv jednotlivců. Uvedený trend se však postupně mění v čase a také v důsledku rozhodnutí ústavních soudů, ESLP či SDEU začínají politické reprezentace chápat potřebu hledání rovnováhy, při jejímž zachování by státy byly schopny účinně a efektivně dostát pozitivním závazkům, aniž by přitom do základních práv jednotlivců, v tomto kontextu zejména práva na soukromí a informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 13 Listiny, zasahovaly více, než je v demokratické společnosti nezbytně nutné. Změnu trendu směrem k posílení ochrany osobních údajů, či spíše znovunalezení ztracené rovnováhy, demonstruje mimo jiné přijetí GDPR či příprava přijetí tzv. e-privacy nařízení upravujícího oblast soukromí a elektronických komunikací namísto dosavadní stejnojmenné směrnice. Překotný vývoj informačních technologií nelze zastavit či zbrzdit žádnou právní úpravou; dosah internetu a dalších sítí umožňujících elektronickou komunikaci se neomezuje na hranice jednotlivých států, jde o globální jev, celosvětový fenomén, který vnitrostátní zákonodárci řeší různě a obtížně. Je třeba se vypořádat se skutečností, že aktivním přičiněním jednotlivců vzniká nepřeberné množství nejrůznějších dat (metadat) a riziko jejich zneužití exponenciálně narůstá - tomu je třeba prostředky ochrany osobních údajů přizpůsobit.
123. Ústavní soud dospěl k závěru, že v podmínkách dnešní informační společnosti, v níž běžný jednotlivec využívá služeb elektronické komunikace takřka na každém kroku a dobrovolně přijímá, že se o něm ukládají kvanta dat, bylo by nemoudré tolerovat stav, v němž by poskytovatelé služeb údaji uživatelů disponovali, a státní aparát (v odůvodněných případech) nikoli. Plošné uchovávání provozních a lokalizačních údajů představuje snahu státu "neztratit v době informační společnosti krok" a mít v rukou efektivní nástroje k plnění svých úkolů - zde zejména v oblasti bezpečnosti státu a jeho obyvatel. Principiálně proto z pohledu Ústavního soudu nelze data retention zavrhovat. Z hlediska práva na soukromí není šetrnější varianta, v níž by stát využíval dostupných údajů netransparentním, "pokoutným" způsobem; takový důsledek však bez jasné právní úpravy nelze vyloučit.
124. V každém případě však shromažďování a zadržování provozních a lokalizačních údajů znamená zvlášť závažný zásah do soukromí prakticky všech obyvatel České republiky. Princip data retention spočívá v plošném, nevýběrovém sběru významného množství dat o každé uskutečněné elektronické komunikaci, čímž je intenzivně omezeno soukromí jednotlivce, které je mu na ústavní úrovni garantováno čl. 10 odst. 2 Listiny, potažmo i čl. 10 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 13 Listiny. Tak závažné omezení proto jednak musí být prospěšné silnému veřejnému zájmu a zároveň je nutno je v maximální možné míře minimalizovat, aby mezi ním a naplněním sledovaných cílů existovala spravedlivá rovnováha. Minimalizace zásahu lze dosáhnout omezením využití dat telekomunikačního provozu jen pro nejnutnější okruhy případů, stanovením přísných podmínek, za kterých jsou data jednak uchovávána, jednak zpřístupňována, a vytvořením záruk každému jednotlivci, že v případě využití jeho údajů bude mít k dispozici účinné prostředky obrany proti případnému zneužití. Na provozní a lokalizační údaje je třeba nahlížet jako na cenný zdroj informací o osobním životě dotčené osoby, jehož zneužití může mít v soukromí jednotlivce značné dopady. Údaje o telekomunikačním provozu mohou mít mnohdy větší vypovídací hodnotu než znalost obsahu komunikace, a připodobnění k odposlechům (§ 88 trestního řádu) je zde proto namístě; provozní a lokalizační údaje zasluhují z hlediska ochrany základních práv podobnou míru regulace.
125. Povinnost sběru a uchovávání provozních a lokalizačních údajů lze tolerovat pouze po přiměřenou dobu. Ústavní soud dospěl k závěru, že není-li období šesti měsíců dobou zjevně nepřiměřenou, což nebylo v řízení z hlediska aplikační praxe ani srovnáním s evropským standardem prokázáno, není jeho úlohou suplovat roli zákonodárce a určovat, že by stačila doba kratší a o kolik kratší doba by byla jediná přiměřená. Jde o lhůtu nejkratší z rozmezí, jaké předepisovala (dnes již neplatná) směrnice o data retention, a z evropského standardu nevybočuje.
126. Dalším aspektem posouzení přiměřenosti úpravy data retention v užším smyslu je úroveň zabezpečení uchovávaných údajů. Ustanovení týkající se zabezpečení nebyla napadena, Ústavní soud se nicméně musel zabývat i touto otázkou. Přestože si lze představit úpravu přísnější, jdoucí nad rámec obecného standardu ochrany osobních údajů stanoveného § 87 a násl. ZEK, nelze z této skutečnosti dovodit závěr, že by úroveň zabezpečení byla nedostatečná, a omezovala by tak soukromí jednotlivce nepřiměřeným způsobem. Citovaná ustanovení zákona o elektronických komunikacích stanovují operátorům řadu povinností, jejichž dodržování podléhá kontrole nezávislých orgánů - dohled nad plněním zákonných povinností vykonává jak Český telekomunikační úřad, tak i Úřad pro ochranu osobních údajů, který v tomto ohledu nevyslovuje žádné konkrétní výtky. V řízení před Ústavním soudem nebylo prokázáno, že by v praxi docházelo k systémovému selhání. Ústavní soud proto nepřisvědčil tvrzení navrhovatelky, že by úroveň zabezpečení provozních a lokalizačních údajů byla z hlediska ochrany soukromí jednotlivců nedostatečná.
127. Ustanovení § 88a trestního řádu nebylo shledáno nepřiměřeným zejména s ohledem na kontext dnešního digitálního věku. Pachatelé trestné činnosti za sebou v dnešní době zanechávají téměř vždy (a často výhradně) elektronickou stopu, a to i tehdy, nepáchají-li trestnou činnost přímo prostřednictvím služeb elektronických komunikací. Stát má pro naplnění veřejného zájmu na zajištění bezpečnosti obyvatel a majetkových hodnot za úkol trestnou činnost odhalovat, objasňovat a předcházet jí; aby mohl tento úkol plnit efektivně, nesmí za pachateli ve svých vyšetřovacích metodách "pokulhávat" a musí mít k dispozici odpovídající technické prostředky. V řízení nebylo prokázáno, že by byl § 88a trestního řádu nadužíván ani že by výčet trestných činů, na něž se vztahuje, byl zbytečný. Nastavené podmínky přístupu k údajům i procesní záruky proti zneužití jsou dostatečně přísné a vyvažují zásah do soukromí dotčeného jednotlivce.
128. Napadená ustanovení zákona o policii byla předmětem přezkumu Ústavního soudu poprvé; je z nich patrné, že zcela neodpovídají požadavkům vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10. V citovaném nálezu se však Ústavní soud nezabýval využitím provozních a lokalizačních údajů mimo trestní řízení. Obě ustanovení předvídají situace, kdy jakékoli časové prodlení může způsobit nevratnou újmu na životě či zdraví - absence soudního dohledu je zde proto ospravedlnitelná. Totéž se týká procesních záruk proti zneužití, jež by měl mít jednotlivec k dispozici, počínaje povinností jej o využití jeho údajů informovat.