Právo EU a Soudní dvůr Evropské unie
53. Česká republika podle čl. 1 odst. 2 Ústavy dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Unijní právo proniká do českého právního řádu prostřednictvím čl. 10a Ústavy, na jehož základě český zákonodárce přenesl část své pravomoci na zákonodárce unijního. Vztah ústavního pořádku České republiky a unijního práva, za jehož součást je považována i judikatura SDEU, prošel v průběhu doby určitým vývojem, k němuž měl Ústavní soud v minulosti více příležitostí se vyjádřit.
54. Obsah čl. 1 odst. 2 Ústavy ve vztahu k právu Evropské unie Ústavní soud vyložil tak, že domácí právní předpisy, včetně Ústavy, mají být interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu. Existuje-li několik interpretací ustanovení ústavního pořádku a jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v Evropské unii, je nutno volit eurokonformní výklad podporující realizaci závazku, nikoli výklad, jenž realizaci znemožňuje [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)]. Jinými slovy, v oblasti spadající do působnosti práva EU interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva unijního [obdobně viz také nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.)]. Vše uvedené platí při zachování limitu, kterým je tzv. materiální jádro ústavního pořádku, tedy podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.)]. Unijní právo sice není referenčním kritériem pro posuzování ústavnosti vnitrostátního právního předpisu a rozpor s normou unijního práva sám o sobě k derogaci zákona vést nemůže, přesto je při interpretaci ústavního práva k předpisům unijního práva a judikatuře SDEU třeba přihlížet.
55. Problematika data retention spadá do působnosti unijního práva, jak je patrno ze snahy evropského zákonodárce o zakotvení jednotného rámce pro vnitrostátní právní úpravy. Směrnice o data retention, na jejímž základě byla přijata napadená právní úprava, byla Soudním dvorem Evropské unie prohlášena za neplatnou a nová evropská úprava dosud přijata nebyla. Vznikl tak legislativní prostor uvolněný zneplatněním směrnice o data retention, který mohou členské státy (tedy i Česká republika) zaplnit - jelikož jde o oblast pravomoci jimi sdílené s EU (nikoliv výlučné pravomoci EU) - v rozsahu, v jakém ji EU nevykonala nebo ji přestala efektivně vykonávat (čl. 2 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie); při zaplňování uvolněného legislativního prostoru dbá zákonodárce členského státu nosných důvodů rozsudku SDEU, jímž byla dotčená unijní úprava zneplatněna (zde konkrétně rozsudek Digital Rights Ireland Ltd).