§ 20
Soustava mzdových forem
(1) O použití mzdových forem rozhodují organizace; přitom postupují podle ustanovení § 111 až 113 zákoníku práce, ustanovení této vyhlášky a podle ostatních předpisů o odměňování.
(2) Organizace používají mzdových forem tak, aby působily k dosahování co nejlepších výsledků práce každého jednotlivce nebo kolektivu pracovníků a tím zabezpečovaly plnění úkolů organizace. Pracovníkům lze poskytovat mzdu jen za výsledky práce, které významně ovlivňují a za které odpovídají. K tomu organizace provádějí pravidelné rozbory účinnosti mzdových forem a podle jejich výsledků je přizpůsobují změnám v technickoorganizační úrovni pracovního procesu a potřebám technického a organizačního rozvoje. Jestliže mzdová forma nepůsobí žádoucím směrem nebo není-li v souladu s ustanoveními o usměrňování mzdových prostředků, organizace ji upraví nebo nahradí jinou mzdovou formou.
(3) Pro stimulačně účinné používání jednotlivých mzdových forem vytvářejí organizace potřebné předpoklady, zejména soustavu norem, normativních podkladů, ukazatelů a kritérií, které umožní v souladu s plánem stanovit úkoly jednotlivým pracovníkům a kolektivům v množství, kvalitě a hospodárnosti práce, kontrolovat a hodnotit jejich plnění. Při stanovení norem spotřeby práce postupují organizace podle ustanovení § 114 zákoníku práce a dalších předpisů.
(4) Jednotlivých mzdových forem, s výjimkou podílů na hospodářských výsledcích, může být podle podmínek a zaměření použito jako individuálních nebo kolektivních. Kolektivní mzdové formy lze použít tam, kde organizace a dělba práce vyžadují úzkou součinnost a spolupráci pracovního kolektivu, kde výsledky práce jsou bezprostředně závislé na spolupráci jednotlivých členů kolektivu. Podíl jednotlivců na kolektivním výdělku se stanoví předem určeným způsobem.
(5) Při používání jednotlivých mzdových forem postupuje organizace tak, aby za tytéž pracovní výsledky nebyla pracovníkovi poskytnuta mzda vícekrát.
(6) Použité mzdové formy nesmějí vést k ohrožení bezpečnosti a zdraví pracujících.