§ 8.
(1) Nastoupí-li zaměstnanec práci přes to, že se zpozdilo její nastoupení zaměstnavatelovým zaviněním nebo pro událost postihnuvší zaměstnavatele, náleží mu plat (§ 9) ode dne, kterého měl podle smlouvy nastoupiti.
(2) Odstoupí-li však zaměstnavatel od smlouvy dříve, než zaměstnanec nastoupí práci, nemaje zákonného důvodu, nebo dá-li svým zaviněným chováním zaměstnanci důležitý důvod, aby před nastoupením práce od smlouvy odstoupil, je povinen nahraditi zaměstnanci:
a) byl-li pracovní poměr smluven na zkoušku, plat za smluvenou zkušební dobu, nejméně však za jeden měsíc;
b) byl-li pracovní poměr smluven na určitý čas nepřesahující tří měsíců, plat za celou smluvenou dobu, přesahuje-li však smluvená doba tři měsíce, plat za tři měsíce;
c) byl-li smluven pracovní poměr na neurčitý čas, plat, který náleží ode dne, kterého měl zaměstnanec podle smlouvy nastoupiti, až do doby, kdy by se byl skončil pracovní poměr, byv toho dne řádně vypověděn.
(3) Ustanovením odstavce 2 a 3 nejsou omezeny nároky na náhradu další škody snad povstalé, musí si však zaměstnanec do této náhrady dáti započítati plat, kterého nabyl jiným zaměstnáním nebo nabýti úmyslně zameškal.
(4) Nenastoupil-li zaměstnanec nebo odstoupil-li od smlouvy nemaje zákonného důvodu, anebo dal-li svým zaviněným chováním důležitý důvod zaměstnavateli, že odstoupil od smlouvy, příslušejí zaměstnavateli obdobně tatáž práva a nároky jako v případě § 36.
(5) Jestliže obě strany zavinily, že byla smlouva zrušena, rozhodne soud, hledě k jakosti a stupni zavinění každé z nich, podle volného uvážení, zda přísluší náhrada a v jaké výši.
(6) Nároky na náhradu zanikají, jestliže nebyly výslovně uznány nebo soudně vymáhány do šesti měsíců ode dne, kdy měla býti služba nastoupena.