V.
Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., nejprve zkoumal, zda zákon č. 217/1997 Sb., protiústavnost jehož ustanovení navrhovatelé namítají, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Z vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, z těsnopisecké zprávy o schůzi Poslanecké sněmovny 12 (2. díl), 2. volební období, jakož i ze sněmovních tisků č. 139, 139/1 a 139/2 je zřejmé, že zákon č. 217/1997 Sb. navrhla vláda České republiky. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena. Pro usnesení Poslanecké sněmovny, v němž byl vysloven souhlas s vládním návrhem zákona, ve znění schválených pozměňovacích návrhů, se z přítomných 179 poslanců pro vyslovilo 146, proti 2.
Z vyjádření Senátu Parlamentu České republiky a ze stenozáznamu z jeho 7. schůze vyplývá, že Senát zákon schválil dne 30. července 1997, a to v hlasování, při kterém z 75 přítomných senátorek a senátorů se pro schválení návrhu zákona vyslovilo 64 senátorek, resp. senátorů a nikdo nehlasoval proti.
Ústavou předepsaný způsob přijetí zákona byl dodržen, stejně tak i jeho vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona České národní rady č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky) v částce 76, ročník 1997, rozeslané dne 8. září 1997. Tímto dnem nabyl zákon č. 217/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona České národní rady č. 38/1993 Sb., a doplňuje zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, platnosti a současně i účinnosti.
Námitky skupiny poslanců se koncentrují na poukázání rozporu přijaté právní úpravy a jejího obsahu s ústavně právní ochranou základních lidských práv a svobod. Je nepochybné, že subjektivní vlastnické právo patří v demokratické společnosti do souboru práv chráněných předpisy nejvyšší právní síly. Jakékoliv zásahy do vlastnického práva, zejména omezení a odnětí, musí respektovat přísná pravidla. Proto také Listina garantuje právo každého vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1) a připouští vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4). Navrhovatelé tvrdí, že tato ustanovení Listiny byla přijetím napadených ustanovení porušena, a to z těchto důvodů:
a) přechody vlastnického práva [na podkladě existence návrhu scelovacího plánu - § 9b odst. 2, založení vlastnického práva osobě, která sama pozemek užívá od doby jeho převzetí ve scelování - § 9d odst. 1 písm. a), na základě rozhodnutí pozemkového úřadu - § 9e bez souhlasu vlastníků (§ 9g odst. 1)] postrádají charakter vyvlastnění, neboť se tak neděje ve veřejném zájmu, když podle navrhovatelů není veřejným zájmem ukončit nedokončená scelovací řízení,
b) napadená ustanovení nezaručují poskytnutí náhrady všem účastníkům scelovacího řízení - náhradu neobdrží ti, jimž nevyhoví okresní úřad po dohodě s katastrálním úřadem, a dále ti, v jejichž obvodě pozemkových úprav není potřebná výměra pozemků.
Vzhledem k obsahu námitek navrhovatelů zkoumal Ústavní soud věcné důvody, které vedly k přijetí napadené právní úpravy, jakož i soulad přijaté právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky.