I.
Podáním ze dne 17. června 1998 a doplňujícím podáním ze dne 21. července 1998 předložil Okresní soud v Novém Jičíně podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, (dále jen "zákon o civilní službě").
Z návrhu na zahájení řízení o zrušení části zákona vyplynulo, že v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně je trestně stíhán obžalovaný R. G. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Daného trestného činu se měl dopustit tím, že po osobním převzetí povolávacího rozkazu nenastoupil základní vojenskou službu ve stanovené lhůtě a ani později a tímto jednáním se chtěl jednou pro vždy výkonu vojenské služby vyhnout. Z důkazů provedených v hlavním líčení je zřejmé, že obžalovaný je ochoten vykonat civilní službu místo vojenské služby základní, pokud by mohl o její výkon požádat. Dříve výkon jak základní vojenské služby, tak civilní služby odmítal, protože to bylo v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. V mezidobí však změnil své smýšlení potud, že výkon civilní služby se již s jeho svědomím slučuje. Obžalovaný je však odvedencem a 30denní lhůta pro odmítnutí vojenské služby v jeho případě již uplynula a v dané situaci již tedy nemůže učinit právně relevantní prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby a vykonat civilní službu, protože nemůže objektivně vyhovět podmínkám vyjádřeným v § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě.
Z čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") plyne, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským přesvědčením. Pro obžalovaného je v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením právě vykonání základní vojenské služby. Je ochoten vykonat civilní službu, avšak v jejím vykonání mu brání již zmiňovaná ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. Do věku, než bude propuštěn z vojska, může tak být povoláván k výkonu základní vojenské služby, a pokud odmítne tuto službu vykonat z důvodu svého svědomí nebo náboženského přesvědčení, může být dle navrhovatele opakovaně trestně stíhán. Z uvedených skutečností dovozoval navrhovatel rozpor § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě s čl. 15 odst. 3 Listiny, protože uvedené ustanovení zákona o civilní službě dostatečně neumožňuje využití základního ústavního práva o odmítnutí základní vojenské služby. Stanovená lhůta pro uskutečnění prohlášení o odmítnutí výkonu této služby je prý nepřiměřeně krátká a zákon o civilní službě nepamatuje na možnost navrácení této lhůty a také jinak neupravuje postup pro ty odvedence, kteří jsou ochotní vykonat civilní službu v době, kdy jim uplyne zákonem stanovená lhůta k učinění právně způsobilého prohlášení o odmítnutí základní vojenské služby, aby tak následně nebyli nuceni k jejímu výkonu.
Z pohledu trestního stíhání obžalovaného je pak posouzení uvedené otázky významné v tom, že účelem trestního řízení podle § 1 odst. 1 trestního řádu je mimo jiné působit výchovně na občany v duchu důsledného zachování zákona a plnění povinnosti ve vztahu ke státu a společnosti. Je tedy i smyslem daného trestního řízení, aby obžalovaný byl veden ke splnění povinnosti stanovené mu zákonem, zvláště pokud na splnění této povinnosti má zájem.
Na základě výše uvedených úvah navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a to ke dni vydání nálezu.