VII.
Referenční hlediska pro posouzení návrhu
31. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 se uvádí: "Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O'Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu [viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)]."
32. Požadavek zákonného základu pro možné omezení základního práva, plynoucí z čl. 4 odst. 2 Listiny, je vyvozován z demokratického principu, jakož i z principu materiálního právního státu. Jeho důvodem je znemožnit exekutivě realizaci vlastních představ o tom, jak a jak mnoho lze omezit základní práva. Tím, že toto oprávnění bylo uděleno demokraticky legitimovanému parlamentu, má být zajištěno, že k omezení základních práv dojde až po demokratickém parlamentním diskursu, a navíc získává omezení základního práva i následnou demokratickou zpětnou vazbu.
33. Ostatně i Úmluva předvídá pro omezení základních práv zákon, stejně jako Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Je ovšem třeba dodat, že ESLP (z dobrých důvodů pramenících ze zájmu na udržení vnitřní koheze systému Úmluvy, jehož účastníky jsou nejen státy z okruhu civil law, nýbrž i státy z okruhu common law, kde zákon ve formálním smyslu není a nikdy nebyl výhradním pramenem práva, což je dnes ovšem možno tvrdit i o zemích, které původně zcela jednoznačně náležely do okruhu civil law s omezeným chápáním pramenů práva) nechápe zákon jen ve formálním smyslu, nýbrž akceptuje i zákon v tzv. materiálním smyslu. Z pohledu ESLP jsou za zákon považována taková abstraktní obecná pravidla, která mají vnější účinky, tj. orientují se na předem neurčitý počet osob za účelem úpravy určitého množství skutkových podstat, přičemž nezáleží na tom, zda konkrétní pravidlo bylo vytvořeno orgánem, který je dle vnitrostátní úpravy příslušný k tvorbě zákonů v procesu předvídaném ústavním pořádkem. ESLP v daném ohledu reflektuje konkrétní právní řád a jeho prameny práva.
34. Již v rozhodnutí Sunday Times ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, soud poznamenal, že slovo "právo" (law) v sousloví "stanoveno zákonem" či výstižněji právem (prescribed by law) pokrývá krom psaných zákonů i nepsané právo. Bylo by v rozporu s úmyslem tvůrců Úmluvy, byla-li by omezení práv mající původ v common law vyloučena z dopadu klauzule "prescribed by law'' jen z toho důvodu, že nejsou obsažena v zákoně ve formálním smyslu. Tento přístup by zbavil common law stát, který je stranou Úmluvy, obrany skrze možné omezení práv, které bylo v daném případě předvídané čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a narušil by samotnou podstatu právního systému tohoto státu. ESLP měl za to, že formální zákon je nutný jen tehdy, jestliže pravidla vyplývající z common law jsou tak nejistá, že odporují principu právní jistoty. Poté soud konfrontoval oficiální jazykové mutace Úmluvy a dospěl k závěru, že nejsou doslovně stejné, a proto se je pokusil interpretovat tak, aby byl realizován cíl a dosaženo účelu Úmluvy.
35. Nato soud zformuloval dva požadavky, které vyplývají z obratu "prescribed by law". Jednak musí být ona právní úprava adekvátně přístupná tak, aby osoby byly schopné seznat, že pravidlo, které vytvořila, dopadá na konkrétní věc. Druhým požadavkem je, že normu nelze považovat za (zákon) právo - "law", není-li dostatečně precizně formulovaná tak, aby umožnila osobám přizpůsobit chování. Osoba musí být schopná, jsouc eventuálně vybavená vhodnou odbornou radou, předvídat důsledky, jež může vyvolat určité (její) chování, a to se stupněm jistoty, který odpovídá okolnostem. Důsledky nemusí být předvídatelné s absolutní jistotou, neboť zkušenost ukazuje, že to je nedosažitelné. Avšak přesto, zatímco jistota je velmi žádoucí, může z druhé strany přivodit excesivní rigiditu; nicméně právo musí být schopno držet krok s měnícími se okolnostmi. V souladu s řečeným je mnoho pravidel nutně formulováno takovým způsobem, který je více či méně vágní, a jejich interpretace a aplikace jsou otázkami praxe.
36. Z toho, co bylo reprodukováno z rozhodnutí ESLP, plyne, že jeho požadavky na základní práva omezující zákon respektují jak různorodost právních systémů, tak ovšem je třeba vyslovené požadavky vztáhnout i směrem ke kvalitě zákona ve formálním smyslu. Byť ESLP přiznává normativní sílu i soudní judikatuře (viz např. Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann v. Německo ze dne 20. 11. 1989, stížnost č. 10572/83), z jeho rozhodování však plyne, že musí jít o judikaturu ustálenou a obecně dostupnou.
37. Zákon, který omezuje základní práva, musí ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny dopadat stejně na všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Jinými slovy, jde o záruku rovného omezování práv, tj. rovného omezování právy nastavené situace akcesorické rovnosti. Toto ustanovení má rovněž návaznost na čl. 14 Úmluvy.
38. Koncept demokratického právního státu ve 20. století reflektuje materiální pojetí demokracie, a proto jen v jisté míře akceptuje jak jistou míru diskrece uplatňované při formulacích podzákonných norem, avšak vždy jen potud, pokud zůstává zachován účel předvídaný samotným zákonem, tak stejný požadavek vznáší i na rozhodování nestranných a nezávislých soudů. Od nich je navíc vyžadováno, aby rozhodovaly, tj. interpretovaly a aplikovaly právo ve stejných případech stejně, tzn. způsobem, který není arbitrární, tedy libovolný ve výběru posuzovaných věcí, anebo způsobem, který míjí účel aplikovaného zákona, či způsobem, který by postrádal smysl. Vyjmenované aspekty je třeba považovat za aspekty spravedlivého procesu chápaného jednak jako individuální právo, a dále i jako princip obsažený v objektivním (pozitivním) ústavním právu. Jde rovněž o výraz dosaženého stupně materiálně chápané právní státnosti. Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny je ústavněprávním vyjádřením principu obecného zákazu výkonu libovůle při výkonu státní (veřejné) moci. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.) Ústavní soud vyložil, že i neodůvodněná změna právního názoru může přivodit zásah do základních práv, neboť je vykonána libovolně.
39. V nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) se mj. uvádí: "Ústavní soud však současně nemohl přehlédnout, že to byl především dovolací soud, který takto radikálně změnil závěry vyplývající ze své vlastní dříve publikované judikatury. Ústavní soud se proto rovněž musel zabývat tím, zda takový postup není též porušením ústavně zaručených základních práv a zda nevybočuje z mezí ústavně zakotveného principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 a nález č. 47; vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.). Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným postupem. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) - srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16. Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec, veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným ... Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu interpretace právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Pouze takto zdůvodněné okolnosti legitimující změnu v interpretaci a transparentně použité procedurální postupy mohou ospravedlňovat zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších, soudních orgánů je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem."
40. V případu Prince Hans-Adama II. Liechtensteinského ESLP dne 12. 7. 2001 (stížnost č. 42527/98) mj. v bodě 43 uvedl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy zajišťuje každému uplatnit nárok u soudu (tribunálu), jde-li o jeho civilní práva a závazky. V tomto smyslu čl. 6 Úmluvy zajišťuje právo na přístup k soudu. V bodu 44 vysvětlil, že právo na přístup k soudu není absolutní a může být zákonem státu omezeno. Při aplikaci omezení musí být dbáno toho, aby přístup k soudu nebyl omezen či redukován takovým způsobem či v takovém rozsahu, že by byla porušena samotná esence tohoto práva. Omezení práva nebude souladné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy i tehdy, nesleduje-li legitimní cíl a není-li zachován rozumný vztah proporcionality mezi použitým prostředkem a cílem, který sleduje opatření.
41. Ustanovení čl. 14 Úmluvy nezakazuje jakýkoliv rozdíl v zacházení při výkonu práv a svobod uznaných Úmluvou. Chrání však osoby (včetně právnických osob), které se ocitnou v analogické situaci, před diskriminačně rozdílným zacházením. "Rozdílným zacházením" (diskriminačním) ve smyslu čl. 14 Úmluvy se rozumí takový postup, který postrádá objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. tehdy, pokud nesleduje "legitimní cíl" nebo není-li dán "rozumný vztah proporcionality mezi použitým prostředkem a cílem, který má být tímto prostředkem realizován" (přiměřeně bod 637 rozhodnutí ESLP Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 14902/04).
42. Úmluva (čl. 35 odst. 1) zavazuje stěžovatele k vyčerpání všech domácích prostředků, které však musí být opravdu k dispozici a musí být dostatečné tak, aby stěžovateli umožňovaly získat nápravu porušeného práva. Existence takových prostředků musí být dostatečně jistá (sufficiently certain), a to jak v rovině teoretické, tak i v praxi; není-li tomu tak, je založen nedostatek nezbytné přístupnosti a efektivnosti (requisite accessibility and effectiveness) takového prostředku (bod 637 rozhodnutí ESLP Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko). Jinými slovy, dle judikatury ESLP není stěžovatel povinen využívat ty opravné prostředky, jež jsou nedostatečné či neefektivní (rozhodnutí ve věci Assanidze v. Gruzie ze dne 8. 4. 2004, stížnost č. 71503/01, odst. 127).
43. V nálezu sp. zn. I. ÚS 612/01 ze dne 17. 4. 2002 (N 47/26 SbNU 33) se mj. uvádí: "Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti, a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele."
44. Nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) mj. konstatoval, že "samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak již uvedeno shora, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace a aplikace ... dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi 'dodavatelem materiálu' pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy."