§ 11
Majetkové dávky ze zabraného majetku
Ustanovení §§ 1 až 4 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 323 Sb., kterým se blíže upravuje dávka z majetku a z přírůstku na majetku u majetku zabraného, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, platí obdobně též pro majetkové dávky podle zákona ze dne 15. května 1946, č. 134 Sb., o dávce z majetkového přírůstku a o dávce z majetku, s těmito odchylkami:
1. Bude-li zabraný majetek úplně nebo částečně převzat do 10 let od počátečního dne účinnosti tohoto zákona, odepíše se poměrná část dávky z majetku a dávky z majetkového přírůstku, kterými jest dosavadní vlastník povinen, za těchto předpokladů:
a) dávka z majetku tehdy, je-li hodnota zabraného majetku, zjištěná pro účely této dávky, vyšší než náhrada podle ustanovení tohoto zákona;
b) dávka z majetkového přírůstku tehdy, je-li částka, kterou byly oceněny jednotlivé majetkové předměty a práva, patřící k zabranému majetku, jako majetkové přírůstky, snížená o hodnotu majetkových úbytků, k nimž došlo u týchž předmětů a práv, vyšší než náhrada připadající na ně podle ustanovení tohoto zákona. Nelze-li takto zjistiti nárok na odpis dávky, sníží se částka, uvedená v předchozí větě, v témž poměru, v jakém jest hodnota zabraného majetku, vypočtená pro dávku z majetku, k náhradě, po případě v jakém poměru by tato hodnota - bez jakýchkoliv přirážek nebo srážek - byla k náhradě, kdyby dosavadní vlastník byl dávkou z majetku povinen.
2. Zhoršil-li se stav převzatého majetku ode dne 15. listopadu 1945 do dne převzetí tak, že zhoršení mělo vliv na stanovení náhrady, připočte se tento úbytek, má-li se zjistiti nárok na odpis dávky, podle č. 1 k náhradě. Naproti tomu se od náhrady odečte hodnota, jakou byly při stanovení náhrady oceněny investice, k nimž došlo po 15. listopadu 1945.