VII. 1
Nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 a překážka věci rozsouzené
33. Jsou-li podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby, musí být závazné i pro Ústavní soud [takto již nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].
34. Vnitřní závaznost judikatury Ústavního soudu se projevuje především v § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již rozhodl nálezem. Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Ústavnímu soudu brání meritorně rozhodovat o stejné věci opakovaně.
35. Zásada ne bis in idem, ze které zákonná překážka věci rozsouzené vyplývá, garantuje právní jistotu a důvěru v právo. V řízení před Ústavním soudem nelze znovu "otevírat" již jednou vyřešené otázky ve skutkově a právně totožných věcech. Ústavní soud má pravomoc autoritativně vykládat ústavní pořádek s konečnou platností, není místem pro nekončící polemiky s již vyslovenými důvody rozhodnutí [srov. obecně v jiném kontextu např. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581); nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.), bod 100].
36. Ústavní soud v minulosti zamítl návrh jiné navrhovatelky na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku a § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Dříve, než Ústavní soud vyloží, proč tento nález nepředstavuje překážku věci rozsouzené, stručně jej zrekapituluje:
Tehdejší navrhovatelka se narodila s biologickými znaky muže, ale necítila se být ani mužem, ani ženou, nýbrž osobou neutrálního pohlaví; u správních orgánů a soudů se domáhala změny rodného čísla. Podstatou její argumentace bylo, že má právo na změnu pohlaví i při nesplnění podmínek uvedených v § 29 odst. 1 občanského zákoníku; její rodné číslo mělo být evidováno v "neutrálním" či "ženském" tvaru.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Jelikož se navrhovatelka necítila být mužem ani ženou, bylo podle Ústavního soudu nadbytečné zabývat se podmínkami, za nichž lze v České republice změnit pohlaví z mužského na ženské či naopak. Řízení, z něhož návrh vzešel, se týkalo rodného čísla, a proto se Ústavní soud zaměřil pouze na jeho podobu ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel.
Podle Ústavního soudu není neústavní, zaznamenává-li stát v rodném čísle informaci o pohlaví jednotlivce, ani je-li pohlaví v rámci rodných čísel pojímáno binárně. V České republice se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu. Existenci mužů a žen bere na vědomí český právní řád, včetně předpisů ústavního pořádku a mezinárodních smluv. Podle čl. 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") kupříkladu mají ženy právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Podle čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") mají muži a ženy právo uzavřít manželství a založit rodinu. Občanský zákoník obdobně definuje manželství jako "trvalý svazek muže a ženy". S binárním konceptem pohlaví pracuje i trestní řád, podle kterého osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví. Rozdíl mezi muži a ženami je v České republice činěn také u soukromoprávních aktivit: existují sportovní soutěže pořádané výhradně pro ženy, muži a ženy mívají samostatné šatny či toalety, vlaky dámská kupé a podobně.
Uznání existence žen a mužů není z ústavněprávního hlediska problematické. Je-li ústavně akceptováno, a dokonce ústavním pořádkem předvídáno, že se lidé dělí na muže a ženy a že má dělení právní či praktické dopady, pak je logické, že stát informaci o pohlaví, tedy o tom, zda je člověk mužem nebo ženou, v určité formě zaznamenává.
Na uvedených závěrech podle Ústavního soudu nic nemění, že pohlaví, které lze dovodit z rodného čísla, nemusí vždy odpovídat tomu, s nímž se člověk vnitřně identifikuje. Smyslem ustanovení upravujícího rodné číslo žen není prezentace, s jakým pohlavím se nositel rodného čísla identifikuje; informace o pohlaví člověka, kterou lze z rodného čísla dovodit, o vnitřních pocitech člověka nevypovídá nic. Tím, že stát v rodném čísle zachytává informaci o pohlaví člověka, nepředurčuje, jakým způsobem na sebe člověk nahlíží nebo nahlížet má.
Rodné číslo obsahuje informaci o pohlaví, které stát eviduje, neboť může být z hlediska fungování státu i společnosti užitečná, zatímco informace o "pohlavní identitě", která pro stát nemá objektivní, smysluplné využití, zůstává mimo státní evidenci, jelikož pro ni chybí rozumný důvod.
Existují-li objektivní důvody, pro které je vhodné určitou informaci evidovat, nelze z práva na soukromí dovodit právo, aby v případě, že je někomu informace nepříjemná, ji stát neevidoval, případně místo ní evidoval informaci neodpovídající realitě.
Jde-li o navrhovatelkou odkazované rozsudky ESLP, měl Ústavní soud o přenositelnosti některých vyslovených závěrů ESLP stran pohlaví do prostředí českého právního řádu pochybnosti; neměl však prostor se k této problematice podrobněji vyjádřit, neboť judikatura ESLP se týkala právně i skutkově odlišných případů.
Ústavní soud v nálezu vyslovil závěr, že je v souladu s ústavním pořádkem, lze-li z rodného čísla dovodit pohlaví jeho nositele. Tento závěr neomezuje zákonodárce ve vztahu k právní úpravě určování či změny pohlaví, které je z rodného čísla identifikovatelné. Řešení otázek týkajících se člověka jako biologického druhu, jeho života a vztahů, náleží Parlamentu České republiky; jejich judicializace by mohla vést k politizaci Ústavního soudu.
37. Ústavní soud dospěl k závěru, že právě shrnutý nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 pro nyní projednávaný případ překážku věci rozsouzené ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z několika důvodů nezakládá.
38. Pro posouzení existence překážky věci rozsouzené je nezbytné zabývat se otázkou, o čem Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 meritorně rozhodl, tedy v jakém konkrétním rozsahu mohla překážka věci rozhodnuté vzniknout.
39. Podstatné je, že v řízení o kontrole norem (abstraktní či konkrétní) je předmětem řízení posuzování ústavnosti napadeného právního předpisu bez ohledu na osobu či typ navrhovatele. Identitu (jednotu) věci ve smyslu překážky věci rozsouzené je třeba hodnotit totožností napadeného ustanovení i tvrzených a následně zkoumaných důvodů protiústavnosti (srov. přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09, bod 97, jenž se jinak týká přezkumu mezinárodních smluv); rozsah reálně provedeného ústavního přezkumu je určující.
40. Jinými slovy, překážku věci rozsouzené je třeba vymezovat nejen podle shodnosti napadených zákonných ustanovení, ale i podle referenčních kritérií ústavnosti, kterými se Ústavní soud již dříve v rámci přezkumu ústavnosti skutečně zabýval [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 25/21 ze dne 17. 1. 2023 (40/2023 Sb.), bod 26; shodně viz VYHNÁNEK, L. Judikatura v ústavním právu. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. a kolektiv. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 355].
41. Vznikla-li by překážka věci rozsouzené automaticky ve všech případech, kdy Ústavní soud návrh na zrušení zákona zamítne nálezem, znamenalo by to absolutní nemožnost opakovaně posuzovat ústavnost stejného zákona, byť z jiných důvodů, než tomu bylo v předchozím případě. Takový výklad § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je neudržitelný: představa, že Ústavní soud je v rámci jednoho přezkumu schopen apriorně postihnout bez ohledu na argumentaci obsaženou v návrhu všechny myslitelné ústavně relevantní kontexty projednávané věci, je nerealistická (shodně HOLLÄNDER, P. § 35 in: FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 166).
42. Ústavní soud vždy posuzuje ústavnost právních předpisů v konkrétním kontextu. Rigidní lpění na zásadě "jednou a dost", bez ohledu na to, jakými otázkami se Ústavní soud materiálně zabýval, by bylo formalistické. V důsledku by pouhá forma zamítavého nálezu mohla Ústavnímu soudu do budoucna zabránit plnit roli orgánu ochrany ústavnosti, což by popíralo smysl jeho existence. Proto i vývoj společenských a právních poměrů v důsledku plynutí času může být proměnou kontextu, v němž Ústavní soud rozhoduje.
43. Perspektivou uvedenou v předchozích bodech je v nyní projednávané věci třeba nahlížet na nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval primárně ústavností zákonného tvaru rodného čísla (tj. § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel), ústavnost podmínek, za nichž lze změnit pohlaví, věcně nehodnotil; překážka věci rozsouzené proto ve vztahu k § 29 odst. 1 občanského zákoníku ani § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách dána není. Přestože výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 byl zamítavý ve vztahu ke všem tehdy napadeným zákonným ustanovením, z jeho odůvodnění vyplývá, že se plénum ústavností § 29 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 ZSZS věcně nezabývalo, protože nepovažovalo citovaná ustanovení za relevantní pro tehdy projednávaný případ. Ústavní soud k tomu v bodě 31 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 výslovně uvedl, že "[n]emá smysl zabývat se konkrétními podmínkami pro změnu pohlaví z mužského na ženské na podkladě případu navrhovatele, který se ženou nenarodil, za ženu se nepovažuje a zatím se ani nerozhodl, že změnit pohlaví na ženské vůbec chce". Právě citovaný závěr měl být (v ideálním případě) reflektován ve výroku odmítnutím návrhu pro neoprávněnost tehdejší navrhovatelky, ale to není pro vyřešení otázky rei iudicatae podstatné. Posuzovat existenci překážky věci rozsouzené pouze na základně znění výroku rozhodnutí nelze - bylo by to nepřípustně formalistické.
44. V nyní projednávané věci se přímo projevuje, že rozsah přezkumu ústavnosti v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem je závislý na kontextu případu, ze kterého návrh na zrušení zákona vzešel. Je to "praktický život sám, který formuluje ústavní otázky spojené s aplikací určité právní normy v konkrétních skutkově utvořených situacích, na které by měl Ústavní soud odpovědět" [viz odlišné stanovisko Elišky Wagnerové v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/03 ze dne 11.2. 2004 (N 16/32 SbNU 143; 105/2004 Sb.)].
45. Zvolilo-li plénum v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 minimalistický přístup proto, že tehdejší navrhovatelka se necítila být ani mužem, ani ženou, neznamená to automaticky, že bude přenositelný do všech dalších případů. Nynější případ je jiný: navrhovatel není nebinární osobou, která si změnu pohlaví nepřeje, nýbrž jde o trans člověka, který o změnu z ženského na mužské (úředně evidované) pohlaví aktivně usiluje. Zamítavý nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 mu žádné odpovědi na jeho námitky proti ústavnosti zákonných podmínek pro změnu pohlaví neposkytuje, a proto ani nemůže vytvořit relevantní překážku věci rozsouzené.
46. Nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 věcnému posouzení nyní projednávaného návrhu nebrání také proto, že představuje pouze stanovisko takzvané relevantní menšiny pléna Ústavního soudu. Vnitřní závaznost závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 je tudíž při hodnocení existence překážky věci rozsouzené výrazně oslabena.
47. Lze dodat, že ze stejných důvodů je zásadně oslabena též obecná normativní funkce předchozího nálezu. Obecně jistě platí, že stabilita judikatury Ústavního soudu představuje ústavní hodnotu per se, která má zaručit relativní stálost právního prostředí. Plénum Ústavního soudu proto zásadně nemůže již vyslovený právní názor měnit jen z důvodu proměny hlasovacích poměrů či soudcovského sboru [nález sp. zn. Pl. ÚS 27/22 ze dne 20. 12. 2023 (19/2024 Sb.), bod 27]. Avšak právní závěry, k nimž dospěla jen tzv. relevantní menšina pléna, nemohou vyvolat stejné legitimní očekávání o své nezměnitelnosti jako plenární nálezy přijaté kvalifikovanou většinou pléna [pro podobný názor srov. již nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.), část VII. - 2)].