I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byl dne 17. 5. 2004 doručen návrh Krajského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 98 odst. 4 zákona 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení vedeném Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 19 C 164/2001 byla projednávána žaloba V. P. proti žalované T., s. r. o., o zaplacení částky 9 000 Kč. Předmětem sporu byl tvrzený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 9 000 Kč, které mělo představovat náhradu za užívání nebytových prostor žalovaným v domě ve vlastnictví žalobce, a to po dobu jednoho měsíce. Žalovaná společnost namítala, že je držitelkou licence pro zřizování a provoz rozvodných zařízení tepla, a v objektu žalobce má výměníkovou stanici. Tato výměníková stanice byla uvedena do provozu v roce 1970 a vázne na nemovitosti jako zákonné věcné břemeno. Provozováním činnosti, která odpovídá oprávnění z věcného břemene, nevzniká žalovanému bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dal zcela za pravdu argumentaci žalované strany. Žalobce se proti rozsudku odvolal a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2002 č. j. 30 Co 351/2002-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s právními názory obsaženými v prvoinstančním rozsudku.
Na základě ústavní stížnosti žalobce byl rozsudek odvolacího soudu zrušen nálezem sp. zn. 1. ÚS 137/03 ze dne 18. 11. 2003 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 135). Ústavní soud vyslovil názor, že z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky, lze dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým (komunistickým) režimem" a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají.
Ústavní soud v nálezu dále konstatuje, že po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. Tento systém poskytuje mimo jiné i náležitou ochranu právu vlastnickému, jež patří mezi základní lidská práva. O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci. Tomu nebrání - a to ani co do vlastního gramatického textu - ani ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ani ustanovení § 98 odst. 4 v současné době platného energetického zákona, neboť uvedené předpisy toliko stanoví, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Dovodil, že uživatel výměníkové stanice tuto povinnost má tím spíše, že jde o podnikatelský subjekt, který provozuje výměníkovou stanici za účelem komerčním.
Krajský soud v Praze poté, co obdržel shora uvedený nález Ústavního soudu, kterým byl jeho rozsudek zrušen, řízení o odvolání žalobce přerušil podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a obrátil se podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), na Ústavní soud s návrhem na zrušení § 98 odst. 4 energetického zákona. V návrhu argumentuje, že v daném případě byla výměníková stanice vybudována na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 28. 4. 1969 a ke dni 7. 7. 1970 bylo vydáno povolení k trvalému provozu. V té době byla předmětná problematika upravena zákonem č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon). Podle § 22 tohoto zákona, mimo jiné, za stavby a provozování elektrických vedení a jejich příslušenství na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby nejsou energetické podniky povinny poskytovat náhradu, přičemž povinnost trpět výkon těchto oprávnění vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno. Podle § 38 elektrizačního zákona ve spojení s § 18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), se uvedené ustanovení elektrizačního zákona vztahuje přiměřeně také na zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím, kterým se rozumí mimo jiné výměníky do rozlohy 30 m2.
Po zrušení uvedeného vládního nařízení zákonem č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, (dále jen "tepelný zákon") byla podle § 20 odst. 4 tohoto zákona tatáž oprávnění energetických podniků věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech, která se nezapisovala do evidence nemovitostí. Přitom bylo možné do šesti měsíců ode dne, kdy bylo povoleno užívání předmětného zařízení, požádat o jednorázovou náhradu, pokud výkonem tohoto oprávnění bylo podstatně omezeno užívání nemovitosti, která byla ve vlastnictví a užívání občana nebo v osobním užívání občana.
Tepelný zákon byl zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci. Podle § 45 odst. 3 tohoto zákona oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Tento zákon byl zrušen nyní platným energetickým zákonem, který do svého ustanovení § 98 odst. 4 v podstatě převzal znění § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb.
Krajský soud v Praze z uvedeného vývoje dovozuje, že podle platné zákonné úpravy je možné předmětnou výměníkovou stanici užívat jako bezplatně zřízené věcné břemeno. S přihlédnutím ke shora uvedenému názoru Ústavního soudu je nutné toto omezení považovat za rozporné s čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého takové nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud podle § 98 odst. 4 energetického zákona oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, které vzniklo před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena, pak podle logického a gramatického výkladu zůstává dle názoru Krajského soudu v Praze nedotčeno i oprávnění bezplatně užívat cizí nemovitost k provozování zařízení pro rozvod tepla, tedy v té podobě, jak bylo původně zřízeno. Pokud platí ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona, bylo by uložení povinnosti platit náhradu vlastníku nemovitosti za omezení jeho vlastnického práva provozováním zařízení pro rozvod tepla v rozporu s tímto zákonným ustanovením.
Krajský soud v Praze tedy navrhuje, aby Ústavní soud nálezem ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona zrušil, a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.