II/e
V souvislosti s ustanovením § 33a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Jeho obsah velmi hrubým způsobem zvýhodňuje určitou skupinu oprávněných osob (ty osoby, které se sdruží za účelem vymáhání svých nároků) oproti ostatním oprávněným osobám."
Z argumentace navrhovatelů možno dovodit, že v ní namítají nerovnost skupiny oprávněných osob, které se sdružily podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu jednak k ostatním oprávněným osobám a jednak k oprávněným osobám podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud navrhovatelé namítají, že "není vůbec respektována skutečnost, že schválením transformačního projektu byl majetek družstva rozdělen na majetkové podíly oprávněných osob", nutno poukázat na ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterých do čistého jmění družstva není zahrnut majetek, na který byl uplatněn nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., jakož i majetkový vklad, kterým se podle § 16 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozumí movitý a nemovitý majetek, vnesený členem. Dále se od čistého jmění odečte částka, která bude použita pro uspokojení dalších restitučních nároků po účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. Podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu tvoří součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva. Základní podíl tvoří také výše vymezený majetkový vklad (§ 7 odst. 3 citovaného zákona).
Z uvedeného plyne, že oprávněné osoby podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za znevýhodněny ve vztahu k oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obě skupiny oprávněných osob mají nárok na navrácení majetku. Rozhodnutí o výhodnosti postupu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce svěřuje oprávněnému subjektu (pokud je oprávněnou osobou podle obou citovaných zákonů). Rozdílnost právních následků je dána účelem obou zákonů. Tuto rozdílnost není možno považovat za porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože zákonodárce osobě oprávněné podle obou citovaných zákonů poskytuje možnost volby, tj. osobní posouzení výhodnosti jedné z obou možných zákonných úprav.
Ani sdružení věřitelů podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za zvýhodnění ve vztahu k ostatním věřitelům. Obsah a rozsah takto sdružených pohledávek jednak odpovídá součtu nároků jednotlivých věřitelů, jednak možnost sdružit pohledávky umožňuje uspokojení práv věřitelů vydáním věci vyšší hodnoty, jíž by nebylo možno uspokojit pohledávku jednoho věřitele.