Článek 23
Peněžité dávky
(1) Vznikne-li nárok na peněžité dávky v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání podle právních předpisů obou smluvních států, přiznávají se dávky podle právních předpisů toho smluvního státu, na jehož území došlo k pracovnímu úrazu nebo kde byla naposledy vykonávána činnost, která mohla způsobit tuto nemoc z povolání.
(2) Jestliže osoba, která z titulu nemoci z povolání pobírala nebo pobírá peněžitou dávku k tíži instituce jednoho smluvního státu, požádá z důvodu zhoršení nemoci vyvolaného výkonem činnosti, která podle právních předpisů druhého smluvního státu může vyvolat nemoc z povolání, o dávku instituci druhého smluvního státu, nese i nadále instituce prvního smluvního státu náklady na dávky, bez ohledu na zhoršení, podle svých právních předpisů. Instituce druhého smluvního státu přizná dávku ve výši rozdílu mezi dávkou po zhoršení a dávkou, která by náležela při vzniku této nemoci podle jeho právních předpisů.