IV.
Podle zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvě skupiny oprávněných osob. První skupinu představují samotní postižení, a to za podmínky, že jsou k datu účinnosti tohoto zákona občany České republiky a že jim do tohoto data nebylo poskytnuto odškodnění jiným státem za stejné postižení. Druhou skupinu oprávněných osob představují pozůstalí po postižených osobách. Tato skupina je rozdělena do tří podskupin. První tvoří nároky vdov a vdovců po postižených občanech, kteří věznění přežili. Podmínkou je, že manželství s postiženým existovalo v době postižení a trvalo až do dne úmrtí postiženého. Uzavření dalšího manželství po smrti postiženého nemá na nárok vliv. Podmínkou je české státní občanství oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. prosinci 1994. Do druhé podskupiny náleží nároky vdov a vdovců po těch postižených, kteří byli popraveni nebo zemřeli ve vězení. Také zde se vyžaduje existence manželství v době úmrtí a existence občanství České republiky pozůstalého k 1. prosinci 1994. Třetí podskupinu pak představují nároky sirotků po osobách popravených či zemřelých ve vězení, kteří ke dni jejich úmrtí nedosáhli věku 18 let, přičemž manželství rodičů je irelevantní. Za sirotka pro tyto účely se považuje jak osvojenec, tak i pohrobek. Také zde se vyžaduje občanství České republiky u oprávněného k 1. prosinci 1994.
Za jádro návrhu lze považovat tvrzení o porušení zásady rovnosti, kterého se měl zákonodárce dopustit tím, že neposkytl stejnou výhodu (tedy finanční zadostiučinění) všem osobám, které byly vystaveny nacistické perzekuci ve stejném nebo podobném rozsahu. Tato nerovnost je spatřována v tom, že použití institutu manželství a jeho trvání v době perzekuce jako kritéria pro určení oprávněných osob v § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb. vylučuje z nároku ty osoby, které byly ve fakticky stejné situaci, u nichž však k uzavření manželství nedošlo či ani dojít nemohlo, ani ne tak pro důvody subjektivní, ale pro objektivní nemožnost uzavření manželství.
Ústavní soud zastává názor, že zákon č. 217/1994 Sb. jako předpis restitučního charakteru musel použít nějaké kritérium pro vymezení osobního rozsahu zákona, tedy pro určení subjektů oprávněných obdržet určité plnění. Zákonodárce především naprosto logicky zahrnul do výčtu oprávněných subjektů ty osoby, které vymezenými útrapami byly dotčeny přímo. Tyto subjekty zákon nazývá postiženými osobami. Ústavní soud má za to, že i kdyby se zákonodárce z různých důvodů omezil jen na tyto osoby, těžko by bylo možné v takovém vymezení spatřovat nerovnost. Zákonodárce však zvolil rozšíření oprávněných subjektů o osoby, u kterých má důvodně za to, že perzekucí, která byla vedena přímo proti postiženým osobám, byly citelným způsobem rovněž dotčeny. Zde měl zákonodárce buď možnost použít institutů práva civilního (zejména rodinného a dědického), nebo mohl uzákonit individuální posouzení každého konkrétního případu ve správním řízení, případně mohl tyto způsoby určitým způsobem kombinovat např. tak, že zmocní správní orgán k odlišnému postupu za účelem odstranění tzv. tvrdosti zákona. U posuzovaného zákona se zákonodárce přiklonil k první možnosti a rozšířil osobní rozsah předpisu o další subjekty. Přitom jako kritérium určil nejužší vztahy rodinné a příbuzenské, spolu s podmínkou, že tyto vztahy existovaly v době postižení.
Zásadní otázkou je, zda lze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak není, neboť o nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by určitá skupina osob musela pro zařazení splňovat nějakou další (zvláštní) podmínku. V ustanovení § 3 zákona však jsou pro všechny vdovy, vdovce a sirotky, tedy pro všechny oprávněné subjekty, stanoveny podmínky stejné. Jestliže je v návrhu zmíněn i nález Ústavního soudu týkající se zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (Pl. ÚS 3/94 z 12. 7. 1994), je třeba konstatovat, že v tomto případě šlo o situaci, kdy Ústavní soud se nepostavil na stanovisko, že by snad zákonodárce měl být omezen při definování subjektů, na které se předpis vztahuje, ale kdy považoval za neústavní to, že osobní rozsah restituční normy byl zúžen doplňkovým kritériem trvalého pobytu. V posuzovaném případě však podmínka existence manželství v době postižení takový diferenciační charakter nemá, ale je součástí vlastní definice oprávněných osob. To, že tomu tak je, vyplývá i ze skutečnosti, že základem pro určení osobního rozsahu zákona č. 217/1994 Sb. je odškodnění postižených osob, zatímco ostatní subjekty od nich své postavení a nároky pouze odvozují. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, případně umožnit, aby v některých případech (jako patrně je i případ navrhovatelky) mohl správní orgán odstranit tvrdost zákona, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů, byť by i Ústavní soud byl názoru, že takové ustanovení bylo vhodné do zákona vložit.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a části § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************